ROZHOVOR: Míša Matějčková – „Neustále mne překvapuje, jak rychle jsme schopni mít zahlcené pole vnímání“

Míša Matějčková je v současnosti velmi výrazná osobnost, která velmi srozumitelným a milým přístupem dokáže otvírat oči a přesně lokalizovat náš „puchýř“. Její přednášky jsou smysluplné, vtipné, spontánní a přitom velmi moudré. Povídaly jsme si dlouho a z povídání vznikl moc hezký a inspirativní rozhovor. A co je nejdůležitější – Míšu si nenechte ujít na přednášce 9. března v salónku Penzionu Vyskeř.

Míšo, jak bys specifikovala sebe sama a svou činnost v rámci svého projektu Cyklicky k sobě?
Jsem neustálým pozorovatelem sebe sama i všeho, s čím se setkávám, plna vědomí, že nic není náhoda a nikdy se nic neděje zbytečně. A i když tomu, co se ve mně či kolem mě odehrává, nemusím v dané chvíli plně rozumět, vím, že s nabytými zkušenostmi přijde i ono kýžené prozření a pochopení, proč zrovna toto byla ta nejlepší cesta. O tom je i Cyklicky k sobě – o faktu, že i když něco nepochopím napoprvé, nevadí, vždy totiž přijde další příležitost se s daným tématem setkat a tedy další šance „pochopit“ jinak, lépe, z jiné úrovně vědomí či vnímání.  A věřím, že v dnešní společenské situaci je tato zákonitost více než viditelná. Zatím stále dostáváme šance uvidět a prohlédnout.

Jakými tématy se zabýváš?
Zajímají mě cesty, jak objevit sílu vlastního potenciálu, uvidět vlastní dary a schopnosti a pochopit, že nikdo není lepší než já, stejně jako já nejsem lepší než nikdo jiný a přitom jsme všichni naprosto jedineční – ať už u mě samotné či při individuální práci s klienty. Každý jsme přesně takový, jaký potřebujeme být, abychom v životě dosáhli všeho, po čem naše duše touží.  Jakmile pochopíme, že my sami (a naprosto celé naše nastavení se všemi slabinami i schopnostmi) jsme tím největším darem, který jsme od života dostali, začíná teprve ta nejdůležitější část našeho života.  Začínáme tvořit z nejvyšší možné formy vlastního potenciálu a zanecháváme na všem, s čím se setkáme svůj nesmazatelný podpis (otisk). Tento otisk zůstává ve společném poli vědomí, i když my už tu fyzicky dávno nejsme, aby obohacoval a prosycoval společný prostor harmonií a radostí a udržoval tak společnou vibraci co nejvýš. To je třeba důvod, proč někteří panovníci či umělci se nám tak nějak víc „zapsali do paměti“.  V našem přirozeném nastavení, s nímž jsme se narodili, se totiž skrývá jak kompas, který nás naprosto neomylně  vede životem, tak vysílač signálu, kterým si do života přitahujeme vše, co k úspěchu této mise jménem život, potřebujeme a co sytí naši duši pocitem naplnění.

Na svém YT kanále máš kromě mnoha zajímavých témat i seriál s názvem Co pro sebe můžu udělat. Co tedy pro sebe v současné době můžeme udělat?
U každého z nás bude forma „provedení“ vypadat trochu jinak, ale společné téma, které si neseme všichni je neuzdravená vnitřní bolest. Buď ji ještě vůbec nevidíme, protože jsme ji velmi silně vytěsnili  a nebo už si jí jsme vědomi, ale bytostně ji odmítáme přijmout, protože se nám zdá nesnesitelná.

A tedy co pro sebe můžeme udělat? Přestaňme utíkat před bolestí, kterou jsme kdysi prožili, před všemi nekomfortními pocity, které s ní souvisejí a které vyplouvají kdykoliv se jí někdo či něco dotkne. Jde „pouze“ o naše neuviděná a neuchopená osobní (i kolektivní) traumata. Každý z nás někdy prožil něco, co na něj bylo příliš. A každý z nás má plné právo na všechny své pocity. A samozřejmě každý z nás do bodu, kdy je schopen se oné bolesti podívat zpříma do očí, dozraje v jiném čase a nelze tento proces urychlovat žádným „probouzením“ zvenku.  Ovšem, pokud už na ně u sebe narazíme, přestaňme před nimi a před sebou samotnými utíkat. 

Co myslíš, že je v současné době největší problém většiny z nás?
Ona nezpracovaná bolest, které je plná společnost. A samozřejmě všechny její pokřivené zhmotněné podoby, které způsobuje ona nechuť si přiznat, že náš život, nebo naše dětství nejsou či nebyli tak perfektní, jak bychom si bývali přáli.  A také nesamostatnost. Naučili jsme se odevzdávat slepě svou sílu a moc do rukou tzv. autorit – máme k tomu vybudovaný perfektní vzdělávací a výchovný systém – jen jsme nějak zapomněli tento zvyk odložit s posledním dnem ve škole.  Dokud nepochopíme, že co si sami, každý sám za sebe neodpracujeme ve svém vlastním životním příběhu, to nebudeme mít, nemůže se ve společnosti změnit k lepšímu vůbec nic.

Zabýváš se i vztahy a například pojmenováváním technik manipulace…
My vyrůstáme v systému výchovy a drilu, které jsou manipulativní a tvarují nás do jasné formy, co si máme myslet a co si máme přát. A celý ten proces probíhá tak podvědomě i skrze naše nejbližší, že si často vůbec nejsme schopni všimnout, že jsme manipulováni. Což je opět vidět i v událostech posledních let. Nemůžeme někomu druhému vysvětlit, že je manipulován, když to nevidí. Ale můžeme si sami začít všímat, kde všude se rozchází naše vnitřní naladění a cítění s tím, co je po nás požadováno – a pak máme šanci zjistit, že přesně v tu chvíli jsme manipulováni. A zaujmout k takové situaci autentičtější postoj. Tedy uvědomit si, že pokud vyhovím manipulátorovi, zradím sebe. A rozhodnout se, co mě bolí víc – odvážit se být sám sebou i za cenu nepřijetí  a nebo se ohnout abych byl přijat? Což nutně povede k dalším hluboce niterným otázkám, které začnou vyplouvat. Jako např. Proč pořád toužím po přijetí od druhých? Přijímám vůbec já sám sebe?  Nebo.. Proč se snažím zapadnout někam, kde se musím umenšovat, abych nevyčníval? Co mě k tomu nutí?

ČTĚTE TAKÉ:  Soutěž s křížovkou o knihu - PEČENÍ PRO DĚTI - BEZVA RECEPTY KROK ZA KROKEM

Typy manipulace jsou samo o sobě téma na nejednu přednášku…ale mnohem užitečnější je podle mě zkoumat toto téma sám, ve svém vlastním životě a více si všímat, kdy se dostávám do rozporu se svým cítěním a proč.

Český ráj Tě zažil už jednou se skvělou přednáškou a nyní se vracíš, tentokrát na téma ZDRAVÉ HRANICE – ÚCTA K VNITŘNÍMU RYTMU. Co od této přednášky můžeme očekávat?
Pověnujeme se tématu vlastní citlivosti a vnímání sebe sama. Věřím, že se máme na co těšit. Neb mě samotnou neustále překvapuje, jak rychle jsme schopni mít zahlcené pole vnímání a „nevšimnout si“, jak a proč na sebe tlačíme a co tím způsobujeme sobě ale i druhým. A přitom to samozřejmě myslíme „dobře“.  :)

Často si i pomáháš názornými obrázky… kde tyto inspirace „bereš“?
Patřím mezi vysoce vnímavé lidi. Jde o zvýšené zcitlivění nervové soustavy, kde člověk vnímá mnohonásobně intenzivněji vše, co je v prostoru přítomno. Což samo o sobě vyžaduje dost specifický způsob fungování v „běžném“ životě. Tedy spoustu věcí prostě cítím a vnímám v prostoru. A moje intuitivní kanálky schopné „načítat“ informace mi předávají tyto informace v obrazech. Představte si to asi jako krátkou animaci, která vám proběhne v „myšlenkách“ před očima. A to se potom snažíte zaznamenat svým chatrným malířským uměním a vysvětlit. :)

Patříš mezi mentální intuitivce se schopností telepatického čtení v přítomné situaci… to zní až nadpřirozeně… co si pod tím představit?

Jde v podstatě o schopnost otevřeného vnímacího mimosmyslového kanálku, kterému se říká mentální intuice a kterou více či méně ovládáme všichni, jen u někoho je méně rozvinutá sama o sobě, u někoho více. Pro mě je mentální typ inutice jeden z nejopěrnějších bodů, díky němuž se mohu věnovat své práci a tvořit. Souvisí se schopností vhledů – tedy jako skener si načtete, co si s sebou ten daný člověk přinesl ve svém mentálním poli – tedy co se v něm momentálně odehrává a jaká vlákénka zkušeností a prožitků s tím souvisí.

Nabízíš také lidem cestu k objevení vlastního potenciálu a schopností skrze cestu osobního seberozvoje na základě nejsilnějšího nástroje, který máme k dispozici a tím je sebereflexe. Jak toto probíhá a „bolí“ to?
Upřímně, pokud odkládáme nějaké staré nánosy přesvědčení a bludů, tak to není úplně nejpříjemnější proces. Představme si, že žijeme celý život v přesvědčení, že ten náš starý ošuntělý plyšák s vypelichanýma ušima je jeden jediný kus plyšáka na světě a my ho máme od 3 let (i když je nám teď už pětatřicet) a shodou nějakých okolností dojde na situaci, že bychom měli uvěřit, že to není jediný plyšák na světě a že ho klidně můžeme vyhodit, protože teď už nám v tomto věku nepřináší žádné ulehčení v životě, jen nás drží ve lpění na něčem, co už nám neslouží  – ale pro nás je to taková vzácnost! A jen si představte a upřímně si uvědomte, pokud se máte vzdát své nejoblíbenější dečky, nebo starých bot, které ale nesou nějakou vzpomínku, zda to dokážete? A s jakou lehkostí se této „zátěže“ zbavujete? Sebereflexe je právě ten nepříjemný informátor, který nám přichází říct, co už je potřeba (o)pustit.

A naše podvědomí to moc dobře ví, takže existují i lidé, kteří „pro jistotu“ sebereflexi ani nemají sílu uplatňovat, neb by přinesla nevyhnutelné změny do jejich života, kterým oni nemají sílu čelit.

Sebereflexe také patří ke schopnosti, která vyživuje a očišťuje právě onen vnímací kanálek mentální intuice, takže já si bez ní život představit neumím a ani nechci. Je to pro mě taková očistná sprcha a rozhodně mi do života ve výsledku přinesla vždy jen ohromnou úlevu, pochopení a posun do vod šťastnějšího prožívání.

Jak je to s „obchodem s energií“?
Neumíme milovat, tak obchodujeme. Neumíme vzájemně ctít svou jedinečnost, tak se vzájemně zneužíváme a využíváme. Neumíme přijmout sebe a tak nedokážeme ocenit ani druhého…

Nechápeme, že každý člověk je jedinečný koktejl, který je učen pro naplňování konkrétního typu daru, který s sebou přinesl, a tak se setkáváme s tím, že např. druzí si všimnou naší výřečnosti a tlačí nás do svého multilevel podnikání, protože v nás vidí potenciál narůstajícího zisku pro svou peněženku, ale už si nevšimnou, že kromě výřečnosti neseme také dar vysoké citlivosti a potřeby smyslu – tedy nemůžeme prodávat pořád dokola ty stejné produkty a tvrdit všem beze změny, že jsou pro ně to nejlepší řešení na jejich problémy – protože citlivý a vnímavý člověk chápe, že co je pro jednoho jedem, je pro druhého lékem a naopak.  A naším úkolem je, nenechat se zblbnout a uplatit lichotkami, ale za každých okolností naslouchat hlasu svého nitra a jít za ním. On nás dovede k „práci našich snů“, kde naplno využijeme celý svůj potenciál, ne jen jeho část.

Měla bys nějaké doporučení „do života“ pro naše čtenáře?
Necítím se být úplně povolanou cokoliv komukoliv radit nebo doporučovat. Hřeje mě u srdce každé setkání s lidskostí a jedinečností každého z nás, protože i já sama neustále objevuji, kolik barev má naše společná mozaika i ta mozaika uvnitř každého z nás.

Jediné doporučení však pro dnešní velmi chaotický čas si dovolím, protože se týká i mě samotné.  Ve chvílích největšího zmatku venku, je potřeba vyvažovat největším možným klidem uvnitř. Pak má vše opět šanci vrátit se do rovnováhy. Platí to v každé situaci a v jakémkoliv měřítku.

VÍCE INFORMACÍ K PŘEDNÁŠCE & VSTUPENKY TADY

 

Ukažte tento článek i vašim přátelům:

Jeden myslel na “ROZHOVOR: Míša Matějčková – „Neustále mne překvapuje, jak rychle jsme schopni mít zahlcené pole vnímání“

Komentáře nejsou povoleny.