ROZHOVOR: BOHUMIL KLEPL – „U Vysavače mám trému vždy“

BOHUMIL KLEPL – „U Vysavače mám trému vždy“

Oblíbený český herec Bohumil Klepl aktuálně exceluje v představení Vysavač. One man show, které vzniklo na jeho přání a jako odpověď na jeho „závislost“ – každodenní vysávání, je natolik oblíbené, že je v jeho domovském divadle, pražském Studiu DVA, stále vyprodané. S Bohumilem Kleplem jsem se setkala právě v prostorách tohoto divadla. Bylo to velmi milé povídání, při kterém jsem si připadala jako při rozhovoru se starým známým. Bohumil Klepl je velmi otevřená, milá  a profesionální osobnost, která se nebojí mluvit o jakémkoliv tématu. Do tištěného vydání se nám bohužel všechny položené otázky nevešly, a proto si nezkrácený rozhovor můžete přečíst už nyní na www.ceskyrajvakci.cz. Ti, kdo chtějí představení vidět, nemusí cestovat až do Prahy. Stačí si koupit vstupenku a přijet 18. srpna na Sedmihorské léto do Sedmihorek u Turnova.

Narodil jste se v Moskvě, maminku máte Arménku, tatínka Čecha. Čím se vy osobně cítíte být nejvíce?
Jeden čas jsem se cítil víc Gruzíncem, protože jsme žili víc v Gruzii, ale teď, když jsem poznal víc Arménii, jsem do ní zamilovaný a jsem víc Armén. Ale jsem samozřejmě napůl Čech a napůl Armén. Do Gruzie jsem jezdíval za babičkou, protože jsme byli Arméni žijící v Gruzii. Býval to tehdejší Sovětský svaz, kde lidé hodně migrovali. Arméni především utíkali z Arménie, když byla ta hrozná turecká genocida v roce 1915. Proto je i hodně Arménů v zahraničí. Asi osm milionů jich žije ve Francii a všude ve světě.

A věděl byste kolik jich žije u nás?
V Praze asi čtyři tisíce. Komunikuju s nimi. V Arménii dokonce o mně píší články jako o významném Arménu v Evropě. Ve Frýdku – Místku je to třeba Gevorg Avetisyan  (majitel továrny na dort Marlenka), ve Francii Charles Aznavour (pozn. redakce: arménsko-francouzský šansoniér) a Klepl je v Praze.

Od malička jste se chtěl stát filmovým režisérem. Pak jste se stal hercem. Nemáte někdy tendenci…
…být režisér? Ne ne, nemám. Mám spíš tendenci utéct od herectví (smích). Co mám jiného dělat. Teď je docela boom, že hodně hraji. Mám kolem třiceti představení do měsíce a brzy už mi bude šedesát, to není normální. Na režii bych neměl nervy, nemám tu správnou pokoru. Takže jsem jenom hercem. Ale jeden čas jsem dělal také loutkoherectví…

To mi nahráváte na mou další otázku. Vystudoval jste DAMU a pak jste dělal loutkoherectví. Jak jste se k němu dostal?
Ano, vystudoval jsem DAMU a protože nebylo po revoluci co dělat a moje bývalá manželka byla loutkářka, tak jsme hráli společně. Vy jste mladá, nebudete si to pamatovat, ale na pražském Střeleckém ostrově byla Divadelní pouť, velká akce, na které jsme za totáče dělali světské pouliční divadlo. Já jsem tam měl Kleplovo rodinné divadlo. Hrál jsem tam ne pohádky, ale závažné kusy, třeba Jak kašpárek peklo polepšil, což bylo o kašpárkovi, který se stal alkoholikem. Nebo jsem dělal West Side Story..

To vám v tu dobu procházelo?
Jo, to procházelo. Byli jsme hlídaní, ale to byl zázrak. Po roce 1984 to začalo a trvalo to pár let, kdy jsem se věnoval loutkovému divadlu a díky tomu jsem pak s klukama Formanovýma objel celý svět.

Když jste projel celý svět, které místo vám nejvíce utkvělo?
Byli jsme třeba dlouho v Mexiku. Tam to mám hrozně rád a ještě bych se tam chtěl před smrtí znovu podívat. Vyjeli jsme po revoluci, byli jsme tam dva měsíce a hráli na vlastní pěst. Mexiko mi nejvíc učarovalo a zapůsobilo, protože jsem ho viděl celé od San Franciska až dolů po Yukatán. Hráli jsme tam třeba i pro mexického prezidenta.

Prezidentovi jste hráli také o alkoholickém kašpárkovi?
Ne, jemu jsme hráli zdramatizovanou knihu od Gabriela  García Márqueze  – Kronika ohlášené smrti. Zdramatizoval jsem je, ale pozor, ty dramatizace trvaly deset minut, hodně se tam vylévala krev, létalo hovězí po zdech. Takové drastické loutkové divalo, ale mexičanům se to hrozně líbilo. Oni to měli rádi. Dokonce jsem u nich byl Bob Teclea, kdy mě přeložili z Klepla – klepat. A pak mám rád severské země, kde jsme hráli také dlouho. Norsko, Švédsko, Finsko. To byla devadesátá léta, pak jsem přestal a začal v Divadle Na zábradlí. Formanovi ale jezdí s maringotkami dál po celém světě.

Pojďme tedy k divadlu. Máte své domovské divadlo?
Já myslím, že právě tohle divadlo Studio DVA je domovské. Sice je bráno jako komerční scéna, která najímá na hru, není to typické angažmá. Ale beru ho jako domovské, protože hraji jen tady. Už jsem hrál ve více divadlech najednou, ale počet jsem zredukoval. Při těch zmiňovaných třiceti představeních za měsíc se to ani jinak nedá udělat.

Předpokládám, že to musí být i srdeční záležitost…
Ano, celé vedení a personál divadla jsou milí lidé a uživí mě to. Uživíme se bez dotací, do toho hezké prostředí Paláce Fénix, tak je to moc příjemné.  A mám pocit, že hraji divadlo. Tedy ona je to složitá doba, nevím, kdo hraje divadlo a kdo nehraje, co je komerce a co komerce není. Byl jsem šestnáct let v Divadle Na zábradlí, kde jsem pod vedením Petra Lébla hrál poprvé a naposledy velké role klasického repertoáru, takže to mám za sebou. A teď myslím, že nehraji ani tak charaktery jako spíš bavím. Ale samozřejmě zachovávám texty her, neblbnu úplně.

Vy sám sebe mnohdy nazýváte komikem. Připadá mi, že si tím sám sebe zbytečně a neprávem trochu shazujete…
Shazuju, protože je to úděl komiků. Komici chtějí být tragédi. Protože když vydáváte veselost, tak o víc jste pak ve svém životě smutnej.

Takže musíte ve svém osobním životě hledat kompenzaci…
Ano, to je prostě daň. Když člověk šaškuje na jevišti, je pak hrozně vyčerpaný. Proto myslím, že to dlouho nevydržím a brzy umřu. Ale chtěl bych se ještě dožít důchodu, když jsem platil ty daně… Ale teď vážně, budu muset své hraní snížit, ztenčit. Není možné to takhle dlouhodobě vést. Člověka to pak navíc už tolik nebaví a přestane mít jiskru v očích. A dělat herectví jen na kšeft nejde, to divák pozná.

A co kdybyste naopak neměl práci?
Ale jo, zjistil jsem, že když naopak člověk nemá práci – to je asi úděl toho našeho povolání – jsem naštvanej, nevím co se sebou, mohl bych začít chlastat.. Když máme moc práce, tak zase nadáváme. Polovina herců to takhle má. Takže řeknu to takhle, práce je dobrá, protože člověk něco dělá. Nemohl bych se jen flákat a zručný řemeslně nejsem.

No ale když jsem slyšela jak zručně třeba uklízíte…
To je něco jiného. To je exces. Vysávání vysavačem – na to jsem odborník.

Nakousl jste vysávání, k němu se hned dostaneme. Ještě se ale zeptám, jestli při svém povolání trpíte trémou?
Mám trému. Minimálně mívám trému, když jsou premiéry. U ostatních her zase tolik ne, ale třeba u Vysavače mám trému vždy, protože je to velká zodpovědnost. Hraji tam sám, a když vím, že si 600 lidí koupilo vstupenky, tak vím, že jdou na Klepla. A vždy vidíte, že tam jsou některé pohledy „Tak se ukaž, frajere.“ Když hraji ostatní hry, kde nás hraje šest sedm, tak trému nemám.

Pojďme tedy k představení Vysavač. Je to vaše první one man show?
Ano. Vždycky jsem si ho přál, ale nikdo mi ho nesplnil. Oslovoval jsem hodně dramatiků, spisovatelů.

A téma jste měl pevně dané?
No, chtěl jsem hru o takovém přestárlém chlapovi, který rád vysává, taková úchylka humornou formou. Někteří za to ale chtěli platit. Nakonec se toho ujal Patrik Hartl, který je v divadle Studio DVA kmenový režisér a umělecký šéf. Dal jsem mu i svou psychiatrickou zprávu. Víte, my občas chodíme k psychiatrům. A tak jsem mu tu zprávu dal a ono ho to hrozně inspirovalo, takže vznikla hra. Lidé si často myslí, že je to celé o mně. Ale není to o mně. Ve hře jsem zamilovaná do „dvacítky“, je tam příběh uklízeče. Není tam příliš improvizace. Určité vstupy jsou ale ze mě. Třeba když s nadšením vysvětluji, jak se vysává – jak se vysávají kávová zrnka, jak vajgly… tohle odborné vysvětlování se lidem hodně líbí. Mnohdy nevědí, jestli jsem magor, nebo jestli to jen hraji. Dokonce i dostávám od firem vysavače. Ale myslím, že moje vysávací období skončí, pořídil jsem si teď vířivku. Ta vyžaduje péči.

Takže přestanete vysávat a budete se starat o vířivku?
Ano, budu se starat o vířivku jako o ženu. Je venkovní, víte. Provětrávám ji, čistím ji, a i když nejdu do vířivky, tak ji trošku projedu. Tak teď mám nové téma.

Vaše vysávání jednou za den tím už padlo?
No, to já vysávám ani o tom nevím. Ale je to tak, že bydlím v přízemním domě na vesnici, mám tam kočky a nikdo se při vstupu nezouvá, tak mám místo zametání vysavač. Vysávám malými vysavači a tak jednou za měsíc vysávám „diskotékou“ mezi vysavači. A většinou vysávám když mám telefonát, který mě nudí, takže zapnu vysavač a vysávám a poslouchám. Ale samozřejmě mám tichý vysavač.

Když jsme tedy u toho vysávání, v některém rozhovoru jste řekl, že i vaříte a děláte další ženské práce.
No, to ne. Ono to tak vypadá, že mám na chlapa až moc uklizeno, ale myslím, že když byste se podívala do skříně, tak se zklidníte. Že to bude normální chlapský stav.

Ve hře Vysavač ale používáte i vychytávky k uklízení…
Ano, on je uklízečka v obchodním centru, má své vychytávky a hodně mycích prostředků. Proto ve hře ještě koketuji s různými dezinfekcemi. Třeba je stříkám do pusy a říkám, že mi čistí zuby. Ale pozor, v těchto případech zakazuji divákům, aby to zkoušeli doma. Jednou mi psychiatr řekl, že měl jednoho pacienta, který začal pít savo, aby se vyčistil zevnitř a samozřejmě zemřel. Tady mě ten pan psychiatr inspiroval – tedy ne, že bych to chtěl dělat, ale k využití ve hře. Ale víc o tom povídat nechci, protože to diváci uvidí a je zbytečné jim to prozrazovat. Ale ještě můžu přidat, že tam jsou vychytávky na měkké žvýkačky, na tvrdé žvýkačky a tak..

Na Sedmihorské léto přijedete s Vysavačem 18. srpna. Hrál jste toto představení už někdy venku?
Ano, loni jsem hrál na Letní scéně Vyšehrad několik repríz. Venku je to pro herce trochu těžší, lidé tam jsou tak jako přírodně nalazeni, jinak komunikují a celý prostor je víc bezprostřední.

Během představení vytíráte, vysáváte, což musí být hodně fyzicky náročné.
Ano, hlavně vytírám, trochu vysávám. Ale je to úplné fitko. Mnohdy mi diváci říkají, jak to představení vůbec mohu přežít. To právě vymyslel režisér, když divák vidí strejdu Bohouše před důchodem, jak ze sebe vydá takové fyzické výkony, tak jsou z toho poměrně hotoví. A měl pravdu, opravdu to funguje. Ale já jsem po představení nepoužitelný, naprosto hotový. Jako když se člověk vrátí z fitka.

Tak to musí mít vliv na vaši kondici.
Ano, to cítím. Když hraji hodně Vysavačů, tak hubnu. Jsem úplně propocený na kost, protože tam skáču, tančím na rapové písničky, provádím všelijaké brikule  a po minutě jsem už úplně hotový.

Divákům se velmi často stává, že si začnou myslet, že hrajete sám sebe, že opravdu chodíte s „dvacítkou“. Stává se vám to také?
Jedna televize mi řekla, že mou cílovou skupinou, která „po mně jde“, jsou ženy nad šedesát let. Snažil jsem se některým dámám vysvětlit, že je to hra, kterou napsal Patrik Hartl a já doma dvacítku nemám. A ony mi na to říkají: „Nechte toho, Bohouši, my vás známe.“ a ještě mi vynadají, že jsem úchylný.  No a teď jsem pro mnoho lidí zubař, předtím jsem byl pilot a tak.

A když jsme se dostali k filmům a seriálům, nějaký vtipný zážitek z natáčení?
Příhod mám hodně. Třeba když jsem ještě před sto lety dělal Komisaře Moulina, když ho tady točili. Byl jsem začínající herec a měl jsem hrát mrtvolu. A když mi hlavní představitel šel zamáčknout oči, tak jsem na něj vybafl. On se hrozně lekl a pak se mě celé natáčení bál. Tak jsem řekl, že jsem to jen zkoušel, aby si mě pamatoval. No, tak pamatoval, ale nakonec dali na mrtvolu někoho jiného, protože se báli, abych to neudělal znovu. To mě naučil Jack Nicholson.

Jack Nicholson?
Ano, hráli jsme pro něj v Americe loutkové divadlo. A on mi řekl, že jsem amatér. A já mu na to řekl: „Od tebe to dědku sedí“. To jsem si dovolil já zase. Díky Formanům jsem se dotkl velkých hvězd a právě tam mě přešla ta ctižádost, ta vidina světové hvězdy. Tam jsem si to vyřešil. A tam právě Nicholson řekl, že aby člověk zaujal a pamatovali si ho, tak musí něco vyvést na place. To jsem právě zkusil u Moulina a ono to úplně nevyšlo (smích).
Chodíte někdy do divadla i jako divák?
Teď pořád hraju, takže to nestíhám, ale když mám čas, tak chodím a jsem vždycky spokojený. Jsem rád, když hraje někdo jiný. A navíc jsem hrozně vděčný divák. A jsem rád, když vidím někoho nového, talentovaného. Už jsem na to taky přišel, že je mnoho lepších než já. V té zmiňované Americe jsem se s tím velmi dobře srovnal, netrpím tím a když vidím výborný mladý, kterým to hraje, tak z toho mám velkou radost. Zpočátku má člověk ambice, žárlí na druhé. Vždy, když jsem se na všechno vybodl, nic nečekal, nedostal se do křeče, tak to přišlo.

Je něco na divadle, co vás štve?
Hm, nevím, nad tím jsem se nezamýšlel. Přemýšlím, jestli je to pořád divadlo. Odešla generace pro mne bardů, teď se divadlo dělá trošku jinak. Nechci to bagatelizovat, ale Hamlet se hraje ve vířivce, Othello se hraje v pračce. Také jsem tím prošel, také jsem to miloval. Ale protože jsem teď ve svéře komediálních věcí. Ale myslím si, že by to některá divadla měla dělat. Ne všichni mohou dělat srandičky a blbosti. Podle mě by divadla placená státem nebo magistrátem měla mít v repertoáru nějakou klasiku a hlavně herci by se to měli naučit. My všichni používáme takzvané „seriálové“ herectví. A to je špatně, lidé netvoří figury, postavy, všichni to mastíme. Málokdo umí hrát – jako hrát! To se vytrácí a to mě na divadle někdy štve.

Povolání herce ale musí být náročné i psychicky. Pravidelně dávat emoce a hrát další život a příběh.
Ano, to není zdravé povolání. To je – i podle psychiatra – to nejhorší, co může být. Tím trpí herci a kantoři. Kantoři jsou také trošku na hlavu. Protože jak stojí celý život před dětmi, tak je to taky trošku poznamenává. A my, když stojíme před diváky, tak je to podobné. Proto je tam sklon třeba k alkoholismu. Tím jsem si taky prošel. Myslím, že herci nepijí víc než jiní lidi. Národ pije celý, akorát se o tom nemluví. Herec se ale nemůže jen tak někde napít, protože je hned zaměřený. To je taková další sféra, se kterou musí člověk počítat, že když se stane známější. Ale dokud se to netýká mých dětí, rodičů, nebo přítelkyně, tak mi to nevadí. Ale jakmile se to začne dotýkat jich, neumím to ustát. Naštěstí nejsem „áčková“ hvězda, kdybych byl, tak bych se zbláznil.

Děkuji za rozhovor. Jitka Maděrová

PŘEDSTAVENÍ VYSAVAČ – 18. 8. 2016 – Sedmihorky u Turnova: http://www.sedmihorskeleto.cz/VYSAVAC_BOHUMIL_KLEPL_ONE_MAN_SHOW_SEDMIHORSKELETO

ČÍST DALŠÍ ROZHOVORY