ROZHOVOR – PEPA STŘEDA: V klasické fotografii je pořád to kouzlo překvapení

Pepa Středa je fotograf původem z Prahy, kterého ale zlákala poetika a ticho venkova a nyní už nastálo žije v malé kouzelné vesničce Nedvězí nedaleko Doks. Specializuje se na panormatickou krajinářskou fotografii z naší republiky, ale i z různých koutů zeměkoule a pravidelně ze svých cest vydává kalendáře. Na svém kontě jich má už téměř dvě desítky. Je jedním z posledních, kdo fotografuje na analogický fotoaparát, což ale fotografiím bezesporu dodává obrovskou atmosféru. Kromě toho se od revoluce věnuje dokumentování Prahy a jejích proměn z jeřábu.

SOUTĚŽ O KALENDÁŘ 2018

Jste fotograf, který se fotografováním a vydáváním kalendářů živí, to už v dnešní době není tak obvyklé… Ano, živím se fotografováním a vydáváním, ale v dnešní době je to čím dál složitější. Takže zcela upřímně naši rodinu v tuto chvíli živí manželka a já si dělám spíše koníčka. Tak se to překlopilo, že práce je více na manželce a já zase více obhospodařuji děti.

Kromě toho, že fotíte v české krajině, vydáváte se i často na zahraniční cesty a přivážíte fotografie z nich. Aktuálně vydáváte kalendář na rok 2018 s fotografiemi z celého světa… Kalendáře vydávám vždy jeden rok tématicky z jedné země, kterou prostřednictvím kalendáře představím. A druhý rok je kalendář mix mých cest. A takto to vždy ob rok střídám. Pro rok 2017 byl kubánský a pro příští rok je to zmiňovaný mix fotografií.

Které země jste procestoval a vydal z nich kalendáře? Kanárské ostrovy, Thajsko, Nový Zéland, Bolivie, Tibet. Tibetem jsem vlastně začal a přijde mi jako jeden z nejvydařenějších.

Když se vydáváte na dovolenou, jedete s cílem fotografovat, nebo fotografujete jen tak mimochodem? Mé fotografování začalo vlastně tak jako u většiny lidí – jel jsem na dovolenou a u toho jsem fotil. Až se tenhle stav začal překlápět a cestování už organizuji podle focení. Což je ale náročné na spolucestující, protože fotografové mají samozřejmě jiný režim a řád a na daných místech potřebují být ráno nebo večer, k

 

dy je nejlepší světlo… Na normální dovolené tou dobou člověk většinou spí. Ve výsledku to pak dopadá, že člověk může jezdit s jinými fotografy, nebo s manželkou, která to toleruje a podporuje.

Máte nějakou oblíbenou lokalitu? Tím, že plánuji kalendáře tak, aby se fotografie a místa neopakovala, lokality střídám a na místa se většinou nevracím. I když by za to některá rozhodně stála. Ale hledám spíše nová místa, kterých je po světě tolik, že je stále co objevovat a fotit. Nejradši se člověk ale stejně vrací domů a fotí doma, nebo na Slovensku, což je stejně pořád náš druhý domov z hlediska krajiny a lidí.

Jaké máte fotografické plány? Na příští rok je tedy naplánován kalendář na výšku, který dělám jen jednou za čas, protože fotím na panoramatický fotoaparát a formát na výšku je pro tento styl neobvyklý. Hodně široký úhel záběru přináší „problém“, že není tolik námětů na výšku, na které se tato technika dá použít. Co se týká cestování, tak pokud vše půjde podle plánu, rád bych se vydal do Národních parků Severní Ameriky. Po stopách indiánů. Už nyní mám v zásobě spoustu korálkových indiánských vzorů, protože jsme navštívili i indiánský festival. V šuplíku na svůj okamžik čeká také nafotografované Slovensko. A pak mám několik míst, kam bych chtěl vyrazit – Vietnam, nebo třeba Maroko, které mi připadá zase jinak barevné a fotogenické.

Protože máte hodně materiálu a hodně zajímavého materiálu, nezkoušel jste někdy zaslat fotografie do soutěže Czech Press Photo?
Zkoušel a několikrát jsem měl fotografie vystavené v rámci průvodní výstavy z vybraných soutěžních fotografií. Hned v počátcích jsem měl vystavené třeba jedno tibetské panorama, které mělo 360 stupňů dokola. Dopřál jsem si ho zvětšit na velký válec, do kterého se vlezlo dovnitř, odkud měl člověk pocit,  že je přímo v krajině. To je i takový můj sen – mít výstavu, třeba dvaceti takových fotografických válců, kdy jde člověk z válce do válce.

Není škoda, že vydáváte pouze kalendáře? Přece jen kniha z cest s deníkem by možná byla zajímavým zpestřením trhu…
Deníky si píši, ale spíše technické, které nejsou pro publikaci zajímavé. Ale k fotografiím by se určitě dal přidat příběh dané fotografie a zajímavosti kolem. Fotografická kniha panoramat by byla samozřejmě krásná, ale bohužel barevný tisk na křídě je finančně hodně náročná záležitost.

Přibližte nám, jakým fotoaparátem tedy fotíte. V případě panoramatického fotoaparátu je objektiv vestavěný, takže se nedá měnit. Je na válci, který se točí, snímek má rozsah přes 120 stupňů. Fotím na svitkový film, ze kterého se dá dobře zvětšovat, ale v dnešní době to samozřejmě začíná být trošku relikvie. Technika skládání digitálních fotek do panoramat je už na takové úrovni, že běžné panorama to v tomto smyslu překoná. A samozřejmě si člověk rozmyslí, zda bude mít na zádech speciální fotoaparát za padesát tisíc, který je navíc specificky účelový a který si vezme ještě mimo svůj „obyčejný“ foťák. Teď už člověk i v mobilu poskládá slušné panorama, které je na monitoru dobře koukatelné. Ale ještě pořád to není na takové technické úrovni, aby se z takových fotek daly udělat několikametrové zvětšeniny.

Berete na cesty i jiný fotoaparát než panoramatický? Ano, na cesty vozím ještě digitální zrcadlovku, takže to kombinuji. A už se začínají objevovat i některé digitální fotky v mém kalendáři. Pro rok 2018 například budou otištěny dvě digitální fotky.

Jste tedy spíše fanda analogu? Nedá se říct, že bych byl zarytý fanda klasiky. Výhody digitálu jsou nesporné. A dnes si stejně diapozitivy skenujete a pak doděláváte úpravy v počítači, takže je v klasické fotografii ještě krok navíc. A samozřejmě je vše i o ceně, film a vyvolání jdou stále nahoru. Jedno zmáčknutí spouště na panoramatickém foťáku mě stojí nějakých šedesát korun. Člověk si pak musí hodně rozmyslet, co vyfotí. K tomu se platí sken, což je 200 korun a jsem na 260 korunách za snímek. Ale pořád je v tom kouzlo překvapení, kdy snímek nevidíte hned a čekáte až z fotolabu přinesete vyvolaný film, jestli „to tam je“.

Zabýváte se ale i fotografií architektury … Ano, jsem původem stavař, takže mám k tomuto tématu blízko a rád fotím stavby do portfolia firem. Je to statičtější práce než práce s lidmi, do které se zrovna neženu.

Tím se dostáváme k velmi zajímavému tématu – dlouhodobě se zabýváte projektem dokumentování Prahy z ptačí perspektivy. Řekněte mi něco o tom… Ano, je to takový můj koníček, už dvacet let fotografuji vývoj Prahy z jeřábů. Od roku 1997 fotím stavby a Prahu, což už nyní přináší docela unikátní srovnání ze stejných míst vzhledem ke změnám a posunům ve městě. Rád bych tuhle činnost dovršil knihou. Musím ale nejprve sehnat partnery pro její vydání.

V dnešní době vám tuhle asi unikátnost ubírají drony, ze kterých se filmuje a fotografuje…
Ano, dnes při nabídce fotografování jsou první dotazy na dron. Tímhle směrem se zatím neubírám, ale je jasné, že dron unikátnost jeřábů, kam se nikdy nikdo nedostal, hravě stírá.

Vy máte ale tu unikátnost v tom, že se tomuto tématu věnujete dvacet let, takže jste zaznamenal pořádný kus historie.. Ano, v mých fotografiích je Praha přelomu tisíciletí – Praha před drony. Takhle doba a fotografie určitě mají svou váhu i vypovídající hodnotu. Tak věřím, že to dobře dopadne a kniha se podaří zrealizovat.

Řekněte mi ještě, jak vlastně probíhá takové focení z jeřábu? Nebojujete se závratěmi? Co se týká závratí, tak mám určitou hranici, za kterou nejdu. Ale stavební jeřáby mi nevadí, protože žebříky mají kolem sebe takový ten košík, kudy jdete a nahoře je zábradlí.

Z jaké největší výšky jste fotil? Na jednom jeřábu na Pankráci u rozhlasu, který byl 140 metrů vysoký. Na něj se lezlo asi ¾ hodiny po žebříku a byl z těch mých zdolaných jeřábů asi nejvýživnější. A pokud bych mluvil o horách, tak 5700 metrů v Peru a v Tibetu někde mezi 5 a 6 tisíci metrů – tam bohužel nebyly mapy, takže zcela přesně nevíme, kde jsme byli. Odtud mimochodem pochází mé nejoblíbenější – už zmiňované – tibetské panorama.

Děkuji za rozhovor. Jitka Maděrová