ROZHOVOR MĚSÍCE: Václav Vydra – „Daleko od stromu jsem se neodkulil…“

Známý a velmi oblíbený český divadelní, filmový i televizní herec, dabér a moderátor, který 7. ledna oslavil své 67. narozeniny. Václav Vydra. Je znám také jako milovník koní, kterým zasvětil svůj život a volný čas. Nedaleko Prahy má vlastní statek, koně a kromě starostí s nimi si rád užívá i „koňskou“ romantiku. Narodil se do herecké rodiny Václava Vydry a Dany Medřické a svou první roli dostal ve 14 letech ve snímku Zabil jsem Einsteina, pánové.  V současné době ho můžete vidět v několika divadelních představeních. S jedním z nich – komedií Nikdy není pozdě – přijíždí společně s Janou Paulovou do Českého ráje. V úterý 9. července můžete zažít Václava Vydru na pódiu Sedmihorského léta. Představení s ním jsou vždy velkým zážitkem, rozhodně si ho nenechte ujít!

• Jaká byla vaše cesta k herectví? Bylo pro vás herectví jasné od začátku díky hereckým rodičům a vlastně i prarodičům, nebo jste někdy směřoval i jiným směrem?

Oba mí rodiče byli herci. I můj děda. Toho jsem, ale, bohužel, nepoznal. Takže jsem musel tím prostředím načichnout. Ale od malička jsem měl pocit, že bych se měl nejak odlišit. Když se mě příbuzní ptali: „Vašíku, čím by jsi chtěl v životě být, co bys chtěl dělat…“, přišlo mi trapné říct že bych chtěl být herec… Tak jsem začal hasičem, pak ošetřovatelem v ZOO a když už šlo do tuhého, došlo i na malíře a spisovatele. Ale to by znamenalo absolvovat nejakou střední školu včetně matematicko-fyzikálních předmětů, které byly mou noční můrou. Takže když se mi doneslo, že na pražské konzervatoři otevřeli hudebně dramatický ročník, bylo rozhodnuto. Daleko od stromu jsem se neodkulil…

• Jakou nejcennější radu v životě jste dostal – ať už k herectví, tak i do života?
  Všechno se dá napravit a Vašíku, nehraj.
• Věnujete se kromě herectví především koním. Jak jde skloubit tyto dvě velké a časově náročné činnosti dohromady?

Ano, je to honička. Ale dá se to skloubit. A mně to vlastně vyhovuje. Jen třeba období kdy zkouším novou hru, je hodně náročný.

• Co pro vás znamená film a co divadlo? A čemu se věnujete raději?

Obojí je součástí mé práce a mého života. Obecně mi divadlo ale dalo i dává víc příležitostí i radosti. Filmovou práci mám ale taky moc rád. Jen, poslední dobou, moc nabídek nedostávám. Sice to úplně nechápu, ale netrápím se tím. Tím by se měl trápit někdo jiný… :-) Vlastně by mi to přineslo jen další časové komplikace.

• S Janou Bouškovou jste partneři už od roku 1983. Jaké to je být partnery i na jevišti nebo v dalších pracovních projektech?

Je to fajn. Společná práce nás oba moc baví. Určitě bychom nechtěli hrát jen spolu, ale tak jak to je, nám vyhovuje. Hrajeme spolu asi ve třech hrách a točíme komentáře k pořadu Prostřeno.

• A nedá mi se nezeptat, jaký je recept na spokojené manželství :-)

Jo, tak to nevím. Asi na to ani žádný recept neexistuje. Ale pár ingrediencí bych navrhnout mohl. Láska, vzájemný respekt a tolerance. A určitě sem tam nějaký ten kompromis.

• Hodně se věnujete i dabingu, v čem je tahle práce jiná a co vás na ní baví?

No, jiná je v tom, že dáváte svůj hlas postavě, kterou hraje někdo jiný. Dabing ale nikdy nebyl a ani není těžištěm mojí práce. Namluvil jsem pár postav, vetšinou to bylo moc fajn a bavilo mě to. A těší mě, že na některé si diváci dodnes pamatují. Ať už to byl třeba Marcelus Wallace z Pulp Fiction nebo kreslený Melmen z Madagaskaru.

• Četla jsem, že se přes léto věnujete také rekonstrukcím historických bitev…
  Ano, před 23 lety jsme si s kamarády chtěli vyzkoušet jaké to asi kdysi bylo jet v útvaru kavalerie. A tak vzikl Memoriál generála Custera. Má za sebou už 19. ročníků. Už se nás sešlo i 200 koní a jezdců. Doufám, že na 20. výročí se nás sejde alespoň také tolik. No a pak vznikl projekt Indiánských válek a já se tam stal generálem Custerem. Ten už má za sebou taky minimálně deset ročníků. A v roce 2016 při příležitosti 150. výročí bitvy u Hradce Králové jsem dostal od organizátorů nabídku účasti jako generál Windischgraetz. Byla to úžasná akce a od té doby se účastním každý rok. A následně přišly napoleonské války, Chlumec a Varvažov jako Karel Filip Schwartzenberg, Slavkov… Vždy s některým z mých koní. Moc si to užívám. A věřím, že diváci také.

• Vy tedy v létě „držíte“ divadelní prázdniny?

Ale kdepak. Pryč je ta doba, kdy můj děda odmítal nabídky k práci přes léto se slovy : „Neexistuje taková produkce, která by zaplatila jediný den z mé dovolené…”.

• Aktuálně vás mohou lidé vidět třeba v divadelní hře Nikdy není pozdě, kde excelujete společně s Janou Paulovou. Toto představení má krásné recenze od diváků, ale i recenzentů… Můžete nám o představení něco více říct?

Ano. Tu hru přinesla Jana Paulová a nabídla mi, že bychom si spolu zase mohli zahrát. Udělala mi tím fakt velkou radost. Jasně, že jsem souhlasil. No a nazkoušeli jsme to a povedlo se. Hrajeme to oba moc rádi. Je to hra, kde hrajeme oba několik postav s osudy, které se prolínají v období nějakých třiceti let. Ale nechci o tom mluvit. Je lepší to vidět…

• Uvidíme! Na Sedmihorském létě 2024. Co vás na tomto představení baví? Pro mne osobně je to předně spojení vás a paní Paulové…

Pro mne taky :-)

• Jak se vlastně učíte role? Kdy? A „lezou“ vám dobře do hlavy?

Zatím, díky bohu lezou. Pokud to jde, snažím se texty naučit během zkoušek. No a když už jde tzv. tlustý do tenkejch, tak si to opíšu a učím se třeba v autě.

• Je chvilka po Vánocích, prozradíte nám, jak u vás vypadají svátky? A jaké tradice v rodině dodržujete?

No, myslím, že ani jako svátky nevypadají. Spíš jako běžný život. Snad jen Štědrý večer. Večeře s rodinou, kapr, vánočka a tak. A maličko víc klidu.

Děkuji za rozhovor a budeme se těšit 9. července na Sedmihorském létě na vás i na paní Paulovou. Více info na www.sedmihorskeleto.cz

Rozhovor a foto: Jitka Maděrová