JAROSLAV DUŠEK: Klíč ke štěstí je dělat to, co má člověk rád
Osobnost Jaroslava Duška není nutno dlouze představovat. Kromě mnoha již kultovních filmů jakoPelíšky,Musíme si pomáhat či Pupendo se objevuje v roli moderátora, spisovatele, režiséra či scénáristy. Jeho hlavní tvorbou je však divadlo. Diváci ho mohli zhlédnout například také na jevišti Sedmihorského léta2014 v představení Čtyři dohody. Sedmihorské léto pro rok 2015 připravilo nový program, ve kterém se oblíbený Jaroslav Dušek objeví znovu. Tentokráte v „pokračujícím“ představení Pátá dohoda. Plánováno je na 20. srpna 2015.
S Jaroslavem Duškem jsme se setkali po představení Vizita v Divadle Archa, abychom si popovídali nejen o životě, jeho vhledu na svět i do nitra člověka, ale také o divadle a Páté dohodě.
Právě jste odehrál dvouhodinové improvizované představení, dá se říct, jaké máte po takovém představení pocity?
Hrajeme takové divadlo, že naše pocity jsou při představení. Tím, že hrajeme úplnou improvizaci, běží naše různé pocity během celého představení. A konkrétně po dnešním představení? Veliké veselí. Tady v šatně jsme se po skončení ještě chechtali a připomínali si pár prvků. Během těch dvou hodin se tolik stane, že sami pak musíme vzpomínat a teprve si uvědomíme, co jsme vlastně hráli a jak to probíhalo. Takže mé pocity jsou kombinací určitého rozpomínání, uvolnění, veselí a radosti.
Dnes s vámi vystupovala také ženská vokální kapela Yellow Sisters…
…s nimi si zahrajeme párkrát do roka. A je úžasná zase jejich souhra. Hraje se s nimi krásně. Dají do představení ženskou něhu.
Napadá mne, jestli někdy tato improvizovaná představení nahráváte? Jde přece o jedinečné a neopakovatelné chvíle.
V archivu tu jsou desítky natočených představení, ale většinu jsme nikdy neviděli. Viděl jsem jen opravdu málo z nich, nikdy jsem neměl touhu je zažít znovu skrze záznam.
I když jich tedy nebylo mnoho, zpětně zhlédnutá představení vás bavila?
Bavila. Protože jsem poprvé viděl, jak pracuje náš osvětlovač Viktor se světlem. Na jevišti světlo sice nějak vnímám,ale nevidím ho jako divák zvenku. A tak jsem mohl uvidět, jak on citlivě některé chvíle dokresluje nebo vyhmatává. To je pro mě ohromně zajímavé sledovat. A také, když se s odstupem podívám a zapomenu, jak představení probíhalo, někdy mě překvapí, jak improvizace běží.
Před představením tedy nemáte opravdu nic připraveno?
Opravdu nic, vůbec nic. Vstupujeme na podium a tam teprve vznikne první myšlenka. Odnaučil jsem se cokoliv připravovat, protože mi to nic nepřineslo.
Dřív to bylo jinak? Připravoval jste se?
Hrávali jsme s Honzou Bornou představení, které mělo kostru, mělo daný děj, ale nevěděli jsme, kdo co bude hrát. Role se střídaly. Pak jsme začali hrát s Martinem Zbrožkem úplné improvizace, to bylo někdy v roce 1986. Žádná příprava. Prvních asi pět let jsme hráli třeba tak, že představení mělo nějaký rámec. A v rámci toho rámce jsme hráli. Ale pak právě s Martinem jsme začali hrát úplně volně,tak jak jsme byli zvyklí od dětství. Jako kluci jsme spolu blbli, tak jsme to jen přenesli na jeviště. Pak už jsme tak hráli pořád. Někdy se rámec trochu objevil, když jsem měl třeba masku, převlékal se během představení nebo jsem ho celé odehrál zavěšený v síti.Vymýšleli jsme scénické události nebo jsme hledali různá uspořádání v sále pro diváky. Takže jsme různě prohledávali – ve smyslu děje, kde není nic připraveno.
Co je pro Vás improvizace?
V tom nejobecnějším slova smyslu asi vstup do společného rytmu. Že vstoupíme na jeviště a nevíme nic, ale pak vstoupíme do rytmu, do něčeho, co nás samo nese. A to živé pole vznikání je pro mě asi nejzajímavější. Je to ale o typu improvizace.
Jakou možnost improvizace Vám dává představení Čtyři dohody?
Čtyři dohody jsou dané. V nich mám mnohem menší možnost improvizace. Je jasné, že musím zahrát první až čtvrtou dohodu, ale nejsou napsané přesné věty, není přesný scénář. Nosím je jen v hlavě a obrábím je. Buď když mi připadá, že to hraju stejně moc často, tak začnu měnit, nebo vypadne nějaká příhoda, nebo se nějaká historka stane. To vše do nich nějak vmontuju a pak se vše prolíná. Jde o živý tvar ve smyslu, že ho mohu měnit, jak sám chci. Ale protože Čtyři dohody hrajeme třeba desetkrát za měsíc, neměním je představení od představení.
..pořád Vás je baví hrát po tolika opakováních?
Baví, baví. Jinak bych v tom nemohl hrát. Baví mě to právě proto, že je mohu měnit. Teď jsem zrovna hrál Dohody trochu jinak. Začal jsem se zase trochu jinak dívat, jinak prohledávat.
A co je pro Vás inspirací „podívat se jinak“?
Je to velice rozmanité. Přijde nějaký podnět. Nejsilnější vjem je asi to, že se něco změnilo v mém vnímání lidí a že můžeme zkusit hrát jakoby jiným způsobem. Například v jednu dobu jsem začal hrát Dohody v minulém čase, jako by to už nebylo, jako minulost. Což tak původně nebylo, původně se Dohody hrály v přítomnosti.Pak jsem třeba hodně proměňoval třetí dohodu,hodně jsem hledal, jak ji hrát,jak uchopit„domněnky“. Někdy se hrála příhoda o mé ženě,jak netrefila na jedno místo,na které jsem ji poslal.Takžesevníobjevovalyskutečnépříhody.Ačasemvždyněcoodpadne, něco zůstane, něco i já zapomenu a místo toho začnu rozvíjet něco jiného. A pak jednou za čas, jak mi stále představení bobtná pod rukama, začne být to představení dlouhé. Hráli jsme třeba dvě a půl hodiny, tak pak jsem nucený udělat probírku, musím ho pročistit a některých věcí se vzdát.
…ale diváky by bavilo, i kdyby představení trvalo tři hodiny…
Možná ano, ale já cítím tu potřebu, že musím udělat probírku.Nebo mě k tomu vedou další velmi rozmanité důvody. Buď se něco stane, že člověk zažije něco silného, nebo se něco přihodí, nebo má jiný člověk nějakou reflexi
z představení, a to až takovou, že to stojí za přemýšlení, což pak do představení vnesu.
Často se o Vás píše jako o herci, režisérovi, libretistovi,scénáristovi…Čím se cítíte být nejvíc Vy sám?
Tím se vůbec nezabývám. Popis pro mě není zajímavý. Spíš si vždycky nepřipadám jako to, čím mě nazývají. Rozumím tomu, že to tak někdo vidí. Sám používám nejvíc slovo „hráč“. Ve smyslu toho, že hraješ tu „hru“. Herci hrají role.
Dobře, ale je některá věc, která Vás baví dělat nejvíce?
Když píšu libreto, baví mě psát libreto, když hraju improvizace, tak mě baví hrát improvizace, když hraju Čtyři dohody, baví mě hrát Čtyři dohody. Vždy to, co v danou chvíli dělám, mě baví nejvíc.
Téměř každé představení vyprodáváte. Jaký je to pocit?
Nezažívám to, co zažívají prodejci vstupenek. Já bych řekl, že si vážím přízně osudu, která to způsobila, a taky vím, že to asi nebude navždy. Pak třeba lidi chodit nebudou, nebo budou chodit míň. Je to pro mě pořád fascinující.
Začínal jste Vizitou, pak přišel Caveman…
…Caveman byl chvíle, kdy jsem se mohl začít živit jen divadlem. Třináct let jsem předtím učil na Konzervatoři Jaroslava Ježka a občas jsem hrál v nějakém filmu,hrál divadlo.Pak jsem měl přání, abych se mohl živit jen divadlem.
A to se mi splnilo právě Cavemanem.
A po Cavemanovi přišly Čtyři dohody?
Původně se měly hrát v Dejvickém divadle jako kolektivní představení, oslovil mě Krobot, abych s herci vymyslel nějakou improvizaci. Řekl jsem jim, ať si přečtou knihu Čtyři dohody a Arrienovou Archetypy šamanské tradice. Herci mi řekli, že je to krásné, ale neví, jak by to hráli. Ale mezitím už jsme měli práva. Tak jsem řekl, že to budu hrát. Skončil Caveman, začaly Čtyři dohody.
Jaké tedy bylo uchopit a ztvárnit Čtyři dohody? Po přečtení knihy jsem si sama nedokázala představit, jak se bude odehrávat na jevišti.
Nikdo nevěděl, co od toho čekat, všichni se mě ptali, co to bude. Já
to taky nevěděl. Načetl jsem si Čtyři dohody, nic jsme nezkoušeli. Měli jsme
čtyři písničky, ty se připravily. Původně to bylo tak, že mé vyprávění
po 20 minutách kluci přerušili písničkou. Pak se to ustálilo do nějakého tvaru, který se hledal během prvního roku. Hledal jsem, co je nosné, na co divák reaguje, co lidi chápou, co nechápou, co umím nebo neumím předat.
Na Čtyři dohody navazuje kniha a představení Pátá dohoda. Diváci ji budou moci zhlédnout na Sedmihorském létě 2015. Jak se liší od Čtyř dohod?
Je klíčová, znamená vystoupení ze světa myšlenkových schémat názorových systémů. Opuštění diktátu myšlenek. Je to velmi zvláštní. Ale o tom je celé představení, nedá se popsat jednoduše.
V Páté dohodě hraju takové tři světy, zase jiným způsobem shrnujeme Čtyři dohody. Říkám je ale jinak – pro ty, kteří je viděli. A pro ty, kteří je neviděli – aby se o nich dozvěděli. Proto nevadí, když divák předtím Čtyři dohody neviděl, ani nečetl knihu. Pátá dohoda může být v něčem vážnější nebo meditativnější.Je opravdu jiná.Ale zasmějete se určitě.
A publikum? Je každé publikum stejné?
Ne, vůbec. Skoro by se řeklo, že každé je jiné. Je až překvapivé, jak je každé publikum odlišné. Něco může být podobné, ale většinou se publikum velmi mění. Hrajeme třeba tři dny po sobě a třikrát je jiné publikum, jiné reakce, někdy markantně jiné. Někdy jsou lidé víc pohroužení, klidnější, méně reagují a více se noří a třeba pláčou. Jindy se chechtají, válí smíchy, křičí, smíchy dupou.. Je to tak rozmanité, až člověka zaráží jak je to možné.
...a které publikum Vás baví nejvíc?
Vždy nejvíce to vnímavé, když cítím,že jde po vnitřní vnímavosti,ne
po vnějších efektech či vtipech.Pro takové se hraje nejlíp.
Proč Vás oslovili právě Toltékové?
Najednou to přišlo a bylo mi jejich celé pojetí blízké.Najednou jsem si řekl,to je ono, tomu rozumím. Nestuduju je, občas na něco narazím, ale spíš si uvědomuju, že jejich principy platí.
Čiší z Vás klid, pohoda, vyrovnanost. Jak se k takovému stavu člověk dopracuje?
To ani nevím. V určitou dobu mě přestalo bavit se hádat, řešit nějaké story
a najednou jsem si řekl, že člověk vlastně zraňuje sebe sama. A najednou mi došlo, že je to pravda, že když má člověk sám sebe rád, tak se nebude hádat, protože by si sám sobě škodil. A opravdu mě zajímá přítomnost. Pokud si teď povídáme, tak si opravdu tedy povídáme a neřeším nic jiného.
Máte pocit, že na sobě systematicky pracujete?
Nevím, jak bych na sobě pracoval, jak bych se obráběl. Přemýšlím o životě, ale nevím, jestli tím na sobě pracuju. Slova ve smyslu„pracovat na sobě“,„sebezdokonalování“ mi nic nedávají. Jen vím, že mě baví být přítomen
a baví mě dělat to, co mám rád. Ale jestli tím na sobě pracuju? Nevím,asi ano. Ale je mi to jedno. Znám spoustu lidí, kteří „na sobě stále pracují“, ale nic se neděje. Tím pádem jsem zdrženlivý k těmto termínům. Učím se být sám sebou, se sebou, tam kde jsem.
A kde berete životní inspiraci?
Té je mnoho, přichází pořád. Velmi často jen začnu zkoumat a sledovat jednoduchou věc. Ta mě začne ohromě bavit. Třeba konkrétně jedna aktuální věc. Na chatě na Sázavě nám prořezávali strom, já uklízel větve. Věděl jsem, že tyhle větve narostly za 16 let. Koukáš a říkáš si: tyhle větve vyrostly opravdu z toho sluníčka, z vody. Nějaká míza, která proudí kořeny, a to sluníčko, které na ně svítí touhle„továrnou“,touhle zvláštní alchymickou přeměnou vzniká strom. Vydrží mi opravdu na dlouhé minuty to pozorovat a prožívat si to zevnitř, jak se to skutečně děje. A jak je sluníčko vtělené do všeho
na planetě.
…svět tedy vnímáte jinak než většina lidí, než je zažitý stereotyp…
To nevím. Je to možné, ale pohybuji se v okruhu kamarádů a lidí, kteří to vidí podobně. Takže mně zase tak nepřijde, že bych to viděl jinak. Jsem mezi lidmi, se kterými se o tomhle bavíme. Dokážu třeba dlouhé minuty sledovat ticho. Na Sázavě,plamen v kamnech a najednou slyším to ticho v prostoru
a poslouchám, jak působí. A přitom slyším plamen, a přesto mám dojem,
že slyším ticho.Svět prostě zkoumám a zkoumám, jak slyším ticho, který můj smysl ho vnímá. To potom promítám i do svých improvizací. Mnoho věcí při improvizaci nevysvětlujeme, ale mnoho pro nás znamenají, byť to třeba vypadá, že jsou to blázniviny nebo nesouvislé věci. Ale je to k sobě řazeno snovým způsobem, takovou logikou spíš skokovou. Představení pak není moc pro intelekt, ale pro hmatový vnitřní pocit a rytmus.
Velmi často zkoušíte alternativní věci jako chůzi po žhavém uhlí,pobyty
ve tmě, nebo hovořit s kameny. Mnoho lidí by to rádo zkusilo a zažilo,
ale má v sobě určitý blok. Jak se k takovým zkušenostem dostáváte Vy?
Jen tím,že jdu za něčím,co má chuť se právě projevit.Najednou mám chuť poslouchat třeba kámen. Pokaždé je to jiné. Každým uchem slyším třeba jiné hlasy. Chce to zkoušet, vybrat si kámen, který se vám opravdu líbí, a zkusit. Ale zkoušet jen, když cítíte,že to vnímáte.Ke mně promluvil první kámen
na Islandu. Vybral jsem si nejkrásnější kámen, počkal až tam budu sám, abych měl klid a nikdo mě nevyrušoval. Překvapilo mě, že mi řekl „miluji Tě“ a řekl to třikrát. Bylo neuvěřitelné, že kámen člověku sdělí právě toto. Mě by nenapadlo říci to kamenu, člověku ano, ale ne kamenu.
Blíží se konec roku. Máte tendence shrnovat uplynulý rok a dávat si předsevzetí do roku příštího?
Ne, neshrnuji, ani si nedávám předsevzetí.Myslím si,že pohyb a hustota času jsou tak rychlé, že se vše velmi mění. Rok je tak zvláštně nepolapitelná entita.Na jednu stranu uplynul za vteřinu – máte pocit, že včera byly Vánoce 2013 – a na druhou stranu, když se dívám co všechno se odehrálo, co všechno proběhlo, kolik různých vrstev zážitků, tak dimenzionalita narůstá. Ale nemám tendenci to nějak shrnovat.
A co Vy a Vánoce?
Vánoce beru jako slunovrat. Krásný svátek. Loni o Vánocích jsem byl ve tmě. Od slunovratu 21. do 28. prosince jsem prožil ve tmě. Byl to krásný zážitek. Každý pobyt ze dvou absolvovaných pro mě byl jiný, obtížné oba pobyty porovnávat. Ale obojí pro mě bylo krásné, silné, každé trochu jiné, pocit blaženosti, vyprázdnění mysli, málo myšlenek, velký klid. O Vánocích to pro mě bylo zvláštní, zrovna venku byla vichřice a já seděl uvnitř v takovém zvláštním klidu, okolo fiče vítr,lámaly se stromy…
Když jsme tedy u tématu pobyt ve tmě, před pár dny jste pokřtil novou knihu Tvarytmy.
Ano, navazuje na knihu Ze mě – Cesta blázna a vnitřní svět, kterou jsme napsali také s Pavlínou Brzákovou. Ve Tvarytmy zpracovávám zážitky z pobytu ve tmě. Zajímavostí je,že je ilustrovaná nevidomými malíři, kteří své obrazy tvoří podle techniky vidomého malíře Dina Čečo. Jeho obrazy vytvořené
ve tmě jsou také v knize.
Co je podle Vás v životě nejdůležitější pro to, aby se člověk cítil šťastný?
Když se takhle ptáte, tak aby dělal to, co má rád, to, co miluje. To je klíč.
Jaroslava Duška v představení Pátá dohoda můžete vidět
na jevišti Sedmihorského léta 20.srpna 2015.
Vstupenky na představení budou již brzy v prodeji. Sledujte proto www.sedmihorskeleto.cz.
SEDMIHORSKÉ LÉTO 2015
18.6. – Michal Hrůza & Kapela Hrůzy
30.6 – PRACHY!!! divadelní představení – Ondřej Vetchý, Vanda Hybnerová a další
16.7. – Pavel Šporcl & Gipsy Way Ensemble
23.7. – Na stojáka – Lukáš Pavlásek, Karel Hynek,
Daniel Čech, Arnošt Frauenberg
30.7. – Věra Špinarová & Adam Pavlík Band
13.8. – Vlasta Redl
20.8. – Pátá dohoda & Jaroslav Dušek
Rozhovor a fotografie: Jitka Maděrová
PŘEČÍST ROZHOVOR V NOVINÁCH
PŘEČÍST ROZHOVOR S PAVLEM ŠPORCLEM
PŘEČÍST ROZHOVOR S VĚROU ŠPINAROVOU