ROZHOVOR MĚSÍCE: VAŠEK BLÁHA (DIVOKEJ BILL): „Vždycky, když se do nás dávaly pochyby, nebo jsme přešlapovali na místě, přišla nějaká vzpruha a úspěch“

Kapelu Divokej Bill milují dospělí, puberťáci i děti. Je to kapela, která táhne, protože dokáže bavit, rozněžnit i pořádně dobít energii. Spojení zajímavých textů spolu s netradiční – a nebo možná naopak velmi tradiční – hudbou je prostě pecka, která stojí za to vidět! Frontman kapely Divokej Bill Vašek Bláha byl při rozhovoru velmi milý, upřímný a vstřícný. Dozvíte se tak mnoho ze zákulisí a života jedné z top kapel v České republice. Pokud jejich energický koncert navíc chcete zažít, není nic jednoduššího. Jejich samostatný, peckami nabitý koncert se chystá na 11. července v rámci Sedmihorkého léta v Sedmihorkách u Turnova.

• Určitě musím náš rozhovor začít významným výročím – 20 let kapely Divokej Bill. Loni probíhaly velké oslavy v rámci koncertu v O2 aréně. Jaké to bylo?

Byla to nádhera, celé to probíhalo ve velké pohodě, jak u vymýšlení celé akce, tak i pak přípravy a koncert. Byl jsem na nás pyšnej, jak si to už umíme užít od začátku do konce. Všechny ty nasbíraný zkušenosti si pěkně sedly a to byla paráda. Od té doby jsem už na podobnou otázku odpovídal a každý se vždy  ptá, jak jste se na tu O2 Arénu dlouho připravovali? A já na to, dvacet let a vlastně celej život. Doufám, že si to ještě někdy zopakujeme. Ve finále mi to přišlo, jako ve kterýkoli jiný sokolovně po republice. No i když, když ten velikej dav fandů zahučel, rozdíl tam asi byl :-)

• Jaké to je, hrát, skládat hudbu a koncertovat tak dlouho? A zároveň být jednou z top kapel v ČR…

Je to pecka, i když není každý den posvícení. Měli jsme i hubený roky, sem tam se něco nepovedlo dotáhnout, ale ta cesta byla a je nádherná. My jsme se k tomu prokousávali tak nějak postupně, možná proto jsme vydrželi. Ne, že bychom někdy chtěli přestat, ale jak tak koukám zpátky, vždycky když se do nás dávaly pochyby, nebo jsme přešlapovali na místě, přišla nějaká vzpruha, nějaký úspěch a to nás zase roztlačilo. A většinou to přišlo odněkud, odkud jsme to ani nečekali.

• Uměl jste si na začátku své kariéry představit, že bude Divokej Bill tak dlouho na scéně a navíc tak oblíbený?
  Já nemám tak nějak odstup, jak na tom vlastně jsme, ale jo. Nikdy jsem nepochyboval, že to někam dotáhneme, ale nám o to vlastně ani primárně nešlo. Chtěli jsme hrát, napadaly nás písničky, prvních pět osm let jsme prakticky žili ve zkušebně. Pořád se objevovaly nějaký nový věci, zapojovali jsme ty aparáty, pájeli kabely, zkoušeli první riffy, pořad ty songy ladili až to tak nějak vyplynulo a teď je to takhle. Stejně mám pocit, že když někdo něco dělá tak dlouho a není to úplně blbý, tak se nějakej ten úspěch musí dostavit.
• A vám se dostavil. Vyprodaný koncert v O2 aréně musí být pro každého hudebníka splněný sen. Jak jste na tom vy s hudebními sny a přáními?

Já mám pocit, že teď jsme dozráli, jsme v produktivním věku, co je potřeba víme, teď to jen realizovat, udělat dobrý pecky, dobře je otextovat, zaranžovat, nahrát, nazpívat, zamíchat a je to. Co se mě týče, jsem spokojený s tím, tak jak to přesně je, nechtěl bych třeba jezdit nějaký dlouhý turné po světě, to je podle mě hrozná pakárna. Jsme echt Česká kapela pro lidi, pěkně všední dny doma, normální život, sem tam zkouška (ta je od slova zkoušet, když to jde, tak to jde a když to nejde, tak to prostě nejde) a na víkend vyrazit zahrát si s partou kámošů, dát pár piv, přivézt domů nějakej peníz, ideální.

• Změnilo se něco v kapele během těch dvaceti let?

Ta základní filozofie asi ne, ctíme pravidlo, když to funguje, tak se toho držíme, sem tam nějakej úlet ale směr je jasný. Ale napadá mě naprosto zásadní věc, totiž že naše parta se rozrostla o stabilní posádku, je nás teď opravdu hodně. Osm hráčů, to je jasný, ale pak ješte výborný lidi u mixáku, světel, parta co se stará o techniku, dopravu a další věci, který musí fungovat, aby byla dobrá show. Léta jsme si to tak nějak pytlíkovali sami, ale jak jsou ty lidi profíci, to je úplně jiná liga, jsem nadšený.

• Zažili jste třeba někdy ponorkovou nemoc? Přece jen po takové době si to dokážu představit…

Každý rok na konci sezóny něco takového přijde, ne že bychom se začali nesnášet, ale spíš jak jsi s těma lidma pořád, tak už si všechno řekneš a pak to trochu ztratí tu jiskru. Je fakt, že když dlouho hrajeme a pak je pauza, tak si od sebe dáme rádi voraz. Dva měsíce si užíváš volna a pak se ti začne stejskat. Někdo napíše, jestli neuděláme zkoušku, sejdeme se a většinou je to jízda a povede se udělat nějakou novou pecku.

• Když jsme u těch pecek. Jak jste říkal, je vás ve skupině hodně, jak tedy probíhá proces skládání, odsouhlasení písniček a třeba i vybírání playlistu?

Není na to úplná šablona, ale asi nejčastěji je to klasika, jako u všech kapel, C dur G dur mercedes, jak zpívá Žlutej pes. Někdo přinese nápad na pár akordů s kusem textu, to pak hrajeme pořád dokola, když to má jakous-takous formu, nahrajeme si to, posloucháme a přemýšlíme kudy dál. Pak to podrobíme bouři mozků, dotextuje se, zase to hrajeme a hrajeme, až nás to jednoho dne přestane bavit a pak to buď vyhodíme nebo začneme hrát lidem.

• Většina lidí si neumí představit přijít na váš koncert a neslyšet pecky jako Čmelák, Plakala, Malování, Znamení a další. Jaký vztah máte vy k těmto obrovským hitům?

No zaplatpánbůh za ně. Hity, to je to, o co se kapely přece snaží, to na co lidi chodí, to je alfa omega všeho. Nejdýl ze všech hrajeme Moje milá plakala, byla to taková nenápadná písnička, nedodělaná, v koutě se krčící a když jsme točili první desku, tak na ní vlastně ani neměla být, ale pak ji uslyšel Franta Fiala tehdejší agent monitoru EMI a ejhle, stal se z ní náš první singl. Lidi se nás často ptají, jestli nás neprudí ji hrát už asi po tisící, ale ne, máme ji zmáknutou, zahraješ ji o půlnoci, když tě vzbuděj a ještě s prstem v nose a díky tomu při ní můžeš dělat na koncertě největší blbiny a to nám vlastně taky dost jde.

• Většina z vás má už své potomky, vedete je k hudbě? Kdysi jsem zažila jeden koncert, kdy spousta vašich dětí byla součástí koncertu – byť jen pasivně – ale bylo to kouzelné…

Oni v tom jsou, ať chtějí nebo ne. Ale nezdá se, že by jim to vadilo, a vlastně to je další rozměr, který bych rád zmínil. Já úplně miluju, když nehrajeme až někdy pozdě v noci, když se sejdeme na koncertech rodiny i s dětma, oni tam řádí, my hrajeme, lidi řvou, to je parádní. Myslím, že je dobře, že se otrkají. Vždy mě potěší, když se moje holky někde pochlubí, že táta hraje v kapele, baví je to. Pro naše děti je to samozřejmost, protože se do toho už narodily a já jsem rad, že to s námi a my s nimi můžeme zažívat, protože přesně o tom by měla ta muzika být. Jako hippiesáci.

• A když bychom se vrátili do minulosti. Vzpomenete si na moment, kdy jste poprvé slyšeli svou píseň z rádia? Jaký to je pocit?

No jéje, ale než se začala nějaká hrát opravdu hodně, trvalo to. Myslím, že první opravdu taková bylo Znamení, chytlo se a to je pro kapelu požehnání. Měli jsme v tu dobu odehrány už stovky koncertů, ale nestačil jsem se divit, co taková písnička v rádiu udělá s vnímáním kapely u lidí. To mi poprvé došlo, jak je to propojený a jak rádia potřebujeme. Nikdy jsme nepsali prvoplánově písničky pro rádia, to se nám příčí, ale když nějaká s takovým potenciálem přirozeně vznikne, je to super.

• Pojďme do historie ještě hlouběji. Jak jste se vy osobně dostal k hudbě, zpěvu?
  Co pamatuju tak jsem vždycky chtěl hrát na kytaru, zpívat jsem začal vlastně asi z nouze, že nebyl zpěvák, já nejsem žádnej zpěvák, ale mám rád, že můžu skrze texty něco říct lidem. Naši jsou muzikální, nejdřív jsem chodil do Lidušky na flétnu, pak chvilku na piano. To mi nešlo – škoda, teď by se mi to šiklo – a asi v sedmi osmi letech jsem začal chodit na kytaru, v Úvalech k panu Líhovi, což byl strašnej machr, kapelník úvalského tanečního orchestru Sto. No a od té doby mě to vlastně provází pořád.
• A jak vznikla kapela DB? Jak už jsme říkali, je vás v kapele hodně, každý má své místo, hudební nástroj…

No s basistou Jurdou jsme spolužáci, tak jsme tak nějak brnkali od mala, pak jsem potkal kytaristu Prochajdu a zpěváka Štěpána, ti přitáhli houslistu Adama, na jednom mejdanu jsem potkal harmonikáře Pecana a kámoška nám dala tip na banjistu Jacka a pak jsme potkali bubeníka Máru, pak jsme se chytili, zabrali a společně tu řepu vytáhli.

• Ve své hudbě používáte často i staré hudební nástroje, jak se pro takové skládá hudba, dělají aranže a třeba i vymýšlí slova?

O zvuku kapely jsem měl takovou představu hned od začátku a tak jsem se sháněl přímo po hráčích na ty nástroje z mých snů. Jinak nemám pocit, že by to bylo nějak limitující, nebo tak něco, možná v našich začátcích jsme zněli tak nějak víc středověce včetně textů, ale teď to děláme jak jde život, jak přichází nápady a podněty, možná jsme i ty středověká témata trochu vyčerpali. Nevím. Děje se to tak nějak samo.

• Jak byste tedy specifikoval hudbu DB? V podstatě v rámci naší republiky jste zcela jedineční…
  Ó díky, v Úvalech se kytaře, base a bubnům vždycky říkalo big-bít, tak asi big-bít nastavený houslema, harmonikou a banjem, plus sedmi chlapama, co zpívaj unisono.
• V srpnu vystoupíte v rámci oblíbeného Sedmihorského léta, kde budete mít samostatný koncert. Na co se mohou fandové těšit?

Přivezeme to nejlepší, co máme. Samosebou i ty již zmiňované hity. Já vždycky upřednostňoval krátké festivalové koncerty, ale poslední dobou mě víc baví delší samostatný, není to takový úprk, člověk může pohovořit k lidem, můžou se zahrát i třeba pomalejší pecky, pak to samozřejmě zase napálit a přidávat do aleluja. Máme dokonce i tři novinky, tak dojde možná i na ně.  Moc se těšíme, to bude pěkný večer.

• Své poslední album Tsunami jste vydali v roce 2017, máte nějaké další plány co se alba týče?

To vlastně nikdy nekončí, pořád dáváme dohromady další písničky a když jich je dost, uděláme desku. Abych řekl pravdu, mám teď pocit, že máme dobře našlápnuto, tak nějak se nám teď tvoří hladce. To pamatuji že bylo v začátcích pořád. Další studiová deska bude už osmá v pořadí a něco mi říká že bude povedená, že překvapíme. Ale to se nikdy neví…

• Protože nás už brzy čeká čas dovolených, prozradíte mi kdy a jak nejideálněji trávíte svou dovolenou? Máte vůbec čas si ji dopřát?

Když máte fungující kapelu, je všechno super, jen jedinou velikou nevýhodu to má. Přes léto je sezóna, kdy se většinou všechny víkendy hraje, lidi se chtějí bavit a my jsme tu od toho, takže se musíte vejít s dovolenou od neděle do čtvrtka. Už to máme za ty roky vychytaný, není to sice na nějaký výlety přes půl světa, ale jde si to užít i tady po okolí, třeba s cílem na koncert. A když máme náhodou nějaký víkend volno, tak to se na něj všichni těší a hned někam vypadnou na dýl.

• A poslední otázka… co pro vás znamená životní pohoda?

Když může člověk dělat, co ho baví, je mír, lidi jsou zdraví, má rodinu, kamarády, cíl, prostě taková pohoda.

Děkuji za rozhovor. Těšíme se na vás na koncertě 11. července na Sedmihorském létě. Jitka Maděrová
Zdroj foto: www.divokejbill.cz