ROZHOVOR: MIROSLAV ETZLER – „Mám rád vůni hlediště“

MIROSLAV ETZLER – „Mám rád vůni hlediště“

S Miroslavem Etzlerem (*1964) jsme se setkali v pražském Divadle Palace před představením Rodina je základ státu, které také ve čtvrtek 28. července přiveze do Českého ráje, na pódium Sedmihorského léta. Očekávala jsem příjemně vystupujícího gentlemana, který během půlhodiny trpělivě zodpoví mé otázky, protože se to prostě k jeho práci tak nějak patří. S gentlemanem jsem se opravdu nemýlila. Z půl hodiny se ale stalo téměř devadesát minut, kdy Miroslav Etzler odpovídal nejen na připravené otázky, ale na mnoho dalších, které se během našeho povídání stále vynořovaly. Jeho povídání mělo hloubku a kromě toho, že jsme se několikrát od srdce zasmáli, dostali jsme se také na velmi vážná a filozofická témata jako jeho angažování v osvětě Alzheimerovy choroby, rakoviny či množíren psů. Do tištěného vydání se nám celé povídání nevešlo, tady ho však můžete číst v kompletní verzi.

Zrovna vám začaly divadelní prázdniny. Pracujete i během nich?
No jasně, já mám letos o prázdninách asi dva volné dny. Dovolená bude až v prosinci.

Vy máte v prosinci, dvaadvacátého, narozeniny…
Ano, bude mi 52. To už není hezké. Kdyby mi bylo 22, tak by to bylo hezké, ale v mém věku už to není na tancování na stole.

Jak vlastně slavíte narozeniny, když jsou Vánoce, dostáváte dárky separé k narozeninám?
O to jsem právě v dětství vždy přicházel. Všichni mi říkali, že mi to dají až pod stromeček.MIROSLAV ETZLER -ČESKÝ RÁJ V AKCI - SEDMIHORSKE LÉTO

A teď?
Teď už to vůbec nevnímám.

Máte každý rok takhle náročný, nebo jen letos se nezastavíte?
Já to mám takhle asi posledních pět šest let, kdy mám hodně práce.  Blbé je, že vám ten život pak strašně rychle utíká. Posledních patnáct let mi uběhlo, že ani nevím jak.

Žijete v Praze, kde se žije ještě rychleji než jinde. Ale duší jste spíše sportovec a člověk, který rád chodí do přírody, je to tak?
Také jsem jednou nohou v rozhodnutí, že z Prahy odejdu.

A kam vás to tedy táhne?
Do Adršpachu.

Za prací, do divadla byste ale stejně musel dojíždět do Prahy, ne?
Je to kousek. Dvě a půl hodiny vlakem.

No tak to není zrovna kousek…
Víte, kolik se toho naučíte ve vlaku za tu dobu?

Ale nemáte tam moc soukromí. Co třeba lidé, neoslovují vás ve vlaku?
Tam si vás nikdo nevšimne. Fakt ne. S báglem na zádech nikdo nepředpokládá, že by vás tam mohl potkat. Pak utečete do rokle, mezi skály a nahoře když sedíte nahoře na skalách, jste v úplně jiném světě.

Během natáčení se vám stal úraz a teprve nedávno jste sundal sádru z nohy. Jak se vám hraje?
Tady v Divadle Palace hraji Rodina je základ státu jsem teď hrál dva měsíce o berlích s chodící ortézou. A byl to masakr. Ale bylo to i vtipné, mohl jsem do lidí různě šťouchat těmi berlemi. (smích) Teď hraji bez berlí, ale ještě stále v ortéze. Nevím čím to je. Vlastně asi tím, že jsem během života dělal hodně adrenalinových sportů a mockrát jsem si zlomil kotník. A teď se mi stalo během natáčení Rapla pro Českou televizi – což je volné pokračování seriálu Cirkus Bukowsky – že jsem si urval v pravém koleni všechny vazy a celé koleno mám na odpis. Akorát nemám čas jít na operaci. V mém věku bude tahle operace velmi komplikovaná, budou mi tam dávat šrouby a dráty. To je 14 dní v klidu a to si zatím nemohu dovolit.

MIROSLAV ETZLER -ČESKÝ RÁJ V AKCI - SEDMIHORSKE LÉTOTakže odpočinek vám ani v tomhle případě nehrozí?
Víte co, já vždy, když pracuji pro někoho, kdo má tolik odvahy, že zaplatí autorská práva, zaplatí režii, zaplatí nemalé výdaje za scénu, kostýmy… pro tyhle jedince – a krásné šílence – mi přijde hrozné zrušit třeba deset představení. To je obrovská ztráta. I pro kolegy, kteří třeba nemají tolik práce jako já a hrají ve stejném představení.

A jak to tedy máte obecně s odpočinkem?
Neumím odpočívat. Když mám volný den, tak jsem úplně plonkový, moc nevím do čeho píchnout.

To  trochu zavání workoholismem…
Jo? Tak jsem asi workoholik, i když je to zvláštní slovo. Ale spíš prostě rád pracuji. Práce mě ještě pořád baví, což je dobrý.

Když jsme tedy u vaší profese, přál jste si už od dětství být hercem?
Kdepak, měl jsem jako každé dítě spoustu klukovských snů. Nikdy jsem tedy nechtěl být policista, nebo popelář. Ale hrozně jsem chtěl letět do kosmu a potom od jisté doby jsem toužil být lékařem – a to mi vlastně zůstalo do dnešních dnů, protože to je profese, které si nesmírně vážím. Ale na gymnáziu jsem měl jednu trojku. Z chování. Jinak samé čtyřky. (smích) Takže možnost jít studovat medicínu vůbec nebyla.

Lékařskou profesi tedy nejvíce oceňujete?
Víte, v dnešní době v té záplavě estrád, které produkují soukromé televize, se objevují i neuvěřitelně smysluplné pořady. Například teď jeden pořad se jmenuje Nemocnice Motol, kde rekapitulují závažné případy a to, co lékaři v dnešní době dokáží. Jsou pro mě šlechta mezi zaměstnáními. Lékaři a dobří pedagogové jsou prostě to nejvíc.

KOUPIT VSTUPENKY

Když jste začal také o televizi. Nedávno jsem vás viděla v jednom pořadu, jak uvádíte reportáže z cest..
Ano! Nikdy předtím jsem nic takového nedělal, ale z televize Relax mě oslovili a byla to dobrá zkušenost. Dělal jsem to asi třičtvrtě roku a spolu s Jiřím Adamcem, který to režíroval, jsme tam jezdili ráno v pět do Ostravy a v sedm večer zpátky. A za ten den jsme vždy stihli asi pět dílů.

Měl jste někdy tendenci počítat si filmové a divadelní role?
Víte co je zvláštní? Když jsem byl mladší, když jsem skončil JAMU, to mi bylo asi pětadvacet roků, tak MIROSLAV ETZLER -ČESKÝ RÁJ V AKCI - SEDMIHORSKE LÉTOjsem byl nesmírně ambiciózní člověk. Byl jsem osm let v národním divadle a hrál jsem tam hodně, protože tam jiní relativně mladí kluci moc nebyli. Tak jsem si vysníval, že každá ta role je nezapomenutelná věc, měl jsem ambice, které jsem zaplaťpánbůh ve svých dvaatřiceti třiatřiceti ztratil. A moc se mi ulevilo. Teď nejsem ambiciozní člověk, takže si nevypočítávám co, s kým, kde, kdy a jaké role jsem hrál.

A vysněná role? Máte nějakou?
Neeee (smích). Co se týče práce, tak mám spíše vysněnou komoditu lidí, se kterými budu pracovat. To mě nejvíc zajímá.

Dá se říci, s kým tedy hrajete nejraději?
Zcela určitě mě baví hrát s lidmi, kteří poslouchají. Vše na světě je o komunikaci. Komunikace je třeba i o revizorech, kteří jezdí v tramvajích. Protože přijdete na takového, který nechce komunikovat a chce vás jen nějakým způsobem natáhnout a pak přijdete na člověka, který je chápavý, kterému řeknete, že toho máte moc, on s vámi jedná jako člověk a pokud v tu chvíli komunikujete, tak pak to má smysl. A dvojnásob to platí u divadla. Protože jsou lidé, kteří do divadla chodí jako do zaměstnání. Myšlení je důležité. Pokud mluvíte s někým v civilu, zaujme vás ve chvíli, kdy vidíte, že s vámi mluví, když poslouchá co říkáte. A ne když mu říkáte nějakou svou myšlenku a on po pěti slovech vykřikne „Jo jasně, já vím, já to znám“, ale on vlastně vůbec neví, o co jde. Tak to je stejný případ na divadle, když proti sobě máte partnera, který poslouchá, kterého zajímá, co říkáte. A to i přesto, že to hrajete třeba po sté. Zajímá ho, co z vás vypadne a na tom staví dál, tak pak mě to baví. Samozřejmě takových herců je u nás asi hodně. Myslím, že jich bylo víc. Zásadně víc. Ale pořád tu jsou giganti, kteří paradoxně moc nepracují. Pro mě je to třeba jeden z největších žijících herců Josef Somr. Už moc nepracuje a je to člověk, který hodně přemýšlí. A jsou tady další a další, například Jiří Lábus – herec, kterého si nesmírně vážím a o kterém jsem přesvědčený, že patří k tomu nejlepšímu u nás. S Jirkou jsem hrál ve dvou představeních a byl to velký zážitek. Olda Kaiser, Jiří Schmitzer…to jsou lidé, kteří mě zajímají. Poslouchají, přemýšlí.

Je o vás známo, že se velmi zajímáte o všechny druhy umění…
Byl jsem jednu dobu až patologickým divákem divadelních představení. Jednu dobu jsem chodil na RODINA JE ZÁKLAD STÁTU - SEDMIHORSKÉ LÉTO - ČESKÝ RÁJ V AKCIvšechna představení, která se kde hrála, nebo se objevila nová. Mám pocit, že úroveň nových věcí jde strmě dolů. A to už nějakých deset patnáct let určitě. A nejedná se jen o divadlo, ale také o výtvarné umění, literaturu a další. Třeba vážná hudba je něco jiného, stejně jako opera, kterou miluji, protože moje maminka byla sboristka v Opeře v Ostravě. Tam buď zazpíváte skvěle, anebo nezazpíváte a tím je to dané. Kdežto za činohru, výtvarné umění i za literaturu se mnohdy schová věc, která na venek šokuje, ale ten obsah nemá. A to se stalo bohužel pravidlem v divadle. Plejáda velkých osobností, si dřív při práci kladla otázku – „Proč?“. Teď tuhle otázku vystřídala jiná dominantní otázka a to je „Jak?“ a to začíná skřípat. Protože těžko budete vyprávět někomu o velké lásce, když budete přemýšlet nad tím, jak to udělat, jak to ukázat. Ale když si budete klást otázku proč to takhle vypovědět, tak pak to začíná být zajímavé. Mám pocit, že divadelníci obecně, filmaři, muzikanti, spisovatelé, sochaři… mají jednu obrovskou výhodu. Přestože je na to nikdo nenominoval, tak mají možnost o něčem vypovědět. A myslím si, že když tenhle fenomén ztrácejí a jde jim jen o to udělat něco, co bude líbivé, šokující, nebo ohromující, trošičku se zaprodávají fenoménu efektnosti. Obsah velmi často stojí až na druhé koleji, což je strašná škoda. Romeo a Julie je prostě věc fungující a existující od okamžiku, kdy lidé začali alespoň trochu přemýšlet. A když máte možnost vypovědět příběh o tom, že existují zhovadilé dospělé bytosti, které zabijí poupě, které může vykvést v nádhernou orchidej, nebo růži, nebo květ kaštanu a vlastně zanikne ve stoce nesvéprávnosti lidí kolem. Tak to je přece veliké téma. Ale jakmile v tom začnete hledat ten efekt… efekt v tom není žádný. Protože všechny velké věci jsou jednoduché.

Pokud se mění divadlo, mění se z vašeho pohledu i diváci?
Víte, já si diváků velmi vážím. Bez nich by to nemělo smysl. Kdysi mi jeden básník řekl, že jsem velký básník. A já mu řekl, že bych nebyl schopen napsat ani říkačku. A on mi odpověděl: „Ale čteš moje verše, a vůbec obecně čteš verše. Ty verše nedají smysl, dokud je někdo nepřečte a nebude nad nimi přemýšlet. Ty jsi padesát procent toho, co dělám já.“ A tak to je, to samé je s divadlem i s jakýmkoliv uměním. Obraz, byť sebedokonalejší bude stát otočný olejem do kouta, tak to nemá smysl, tak je to jen nějaký artefakt, který odpočívá. Ale v okamžiku, kdy ten obraz někde visí, někoho potěší, někoho donutí k zamyšlení, někoho znechutí, tak pak dostává smysl. Atmosféru představení dělají obě složky úplně stejně. Půl publikum, půl herec. Nesmírně zajímavé je, že divák je velmi citlivý na to, co se děje. Například – plácnu – když je zvýšení daní, a večer hrajeme komedii, tak to nerozhýbete. Lidi jsou uvnitř nazlobení, pořád nad tím přemýšlí, nebo když je třeba špatné počasí, to je také hodně znát. Diváky mám moc rád. Vážím si toho, že jdou do divadla, že se hezky obléknou, dámy hezky nalíčí.

Jak to máte s přípravou před představením?
Já třeba miluju tu situaci před představením, když cítím z hlediště parfémy. Jsem docela šílený, protože chodím do divadla tak dvě až tři hodiny před představením, abych tam byl, abych se zkoncentroval. Před začátkem stojím za jevištěm a mám rád vůni hlediště, jak se mění, když se dámy usadí a line se odtamtud vůně parfémů. A stejně jako diváci voní parfémy, tak voní i nějakou svou bytostí. A dokonce jsou diváci, kdy publikum není úplně dobře naladěno, ale stačí, když tam sedí dva, kteří září něčím dobrým a dokáží tomu velmi pomoci. Pamatuju si, že jsme jednou hráli komedii a v publiku seděl pán, který se smál jako když hýká velbloud. Ten tomu strašně pomohl. Někdo nejdřív dělal „šššš, šššš“. Tak se lidé zpočátku smáli jemu a posléze se začali smát i představení. Ono vůbec, já mám pocit, že věci, které jdou lehce, tak jsou samozřejmé a zároveň velmi složité.

Angažujete se také v boji proti rakovině, letos jste byl ambasadorem AVON Pochodu proti rakovině prsu..
Ano. To má obrovský smysl. Rakovina jako taková je strašná. Před 31 lety mi na ni umřel tatínek. A vím, že na stejnou diagnózu by v dnešní době žil. Pokrok jde hrozně rychle dopředu. Ale i tak na tuto nemoc umírá strašná spousta lidí. Ale jsou typy onkologických onemocnění, které se dají odhalit včas. A pokud má člověk nějakou zodpovědnost – ne sám k sobě, ale ke svým blízkým –  tak je…. Avon pochod není český fenomén, ale upozorňuje na to, že lidé by neměli být lhostejní k tomu, když se v těle něco děje. A rakovina prsu, nebo i kolorektální karcinom jsou právě ty nemoci, u kterých lze včas diagnostikovat a vyléčit.

Kromě toho se angažujete také v osvětě Alzheimerovy choroby…
Ano, na tu zase zemřela moje maminka. Je to takový novodobý zabiják. Málokdo ví, že v současné době je jen v u nás kolem 130 tisíc pacientů a budou přibývat. Ač zatím není vědecky úplně jasně podloženo jaké jsou příčiny vzniku. Existuje americký výzkum, který tvrdí, že je to nadmírou hliníku ve všem. V potravě, v oblečení, ve všech věcech kolem nás. Ale zatím přesně neví, proč vzniká a zaživa se nedá na 100% diagnostikovat. Česká republika se tomuto onemocnění moc nevěnuje. To znamená, že pokud jste starý člověk, který touto chorobou trpí, tak nemáte moc šancí, abyste důstojně odešla z tohoto světa. Pořád mě překvapuje, že u nás je z ekonomického hlediska mnohem víc priorit, než z toho sociálního. To mě trochu děsí. Protože to čeká každého. Jen málokdo si bude moci zaplatit nadstandardní péči. A lidé, kteří o tom rozhodují, tak je to nepálí. Určitě mají celoživotní úspory a existují velmi kvalitní místa, kde pak lidé mohou dožít, ale to se pohybujeme v cenách třeba 30 tisíc měsíčně.

Pojďme ale k něčemu veselejšímu, na Sedmihorském létě v Českém ráji, budete hrát ve čtvrtek 28. červenece v představení Rodina je základ státu…
… ano, musím říct, že mám velmi pozitivní vztah k vašemu kraji, k téhle části České republiky. Obecně mám moc rád Český ráj a vlastně i díky tomu, že jsem už jako dítě obdivoval svého bratra, začal jsem se poměrně záhy opičit po něm a začal jsem lézt po skalách. Mé první cesty vedly do Adršpachu, ale pak Prachov, Sedmihorky, Hrubice a tahle místa. Takže když jsem se dozvěděl, že hrajeme na Sedmihorském létě, tak mě to moc potěšilo, protože to je takový kus světa, který políbil bůh. Já to tedy říkám ,ač jsem sám nevěřící, ale tam u vás je dobře, tam je dobrá atmosféra. A vždy, když jsem tam potkával lidi – myslím domorodce – tak s nimi je fajn. A ta příroda a okolí člověk strašně moc nabíjí. Takže jsem moc rád. A jsem moc rád, že u vás hrajeme i tohle představení, protože Rodina má velmi dobrý ohlas co se týká diváků.

Jaké je podle vás představení Rodina je základ státu?
Je to hra autora Raye Cooneyho, který od anglické královny dostal šlechtický titul. A to ne úplně náhodou, protože královna těmi tituly neplýtvá. Podle mého soudu je to jeden z nejlepších současných – byť už je to starý pán – autorů konverzačních autorů na světě. Loni se u vás myslím hráli Prachy od stejného autora, že? Cooney si libuje v „z malého maléru se stane katastrofa“ a ne jinak je tomu u představení Rodina je základ státu. Z malé lži se vyklube další lež, až těch lží je tolik, že ti lidé nevědí kudy kam, tak se musí převlékat, schovávat se za někoho jiného a je to velmi dobře napsané a hlavně divák se náramně baví. Myslím si, že v téhle době, která je pro drtivou většinu občanů naší republiky, tak strašně těžká, tak strávit dvě a půl hodiny na komedii, kde se budou bavit od začátku do konce má smysl.

Vy sám se také bavíte, když hrajete?
No jasně! To je to, co mě na herectví baví. Že neexistuje – tedy alespoň co se mne týče – neexistuje rutina. Těším se na představení a dokonce mám i rád situace, kdy vyjdeme na jeviště a někdo zapomene text.

To většinou baví i diváky…
Ano, to je pravda. Ale velmi často – a to nemám rád ani jako divák, ani jako herec – jsou herci, kteří to uměle vyrábí. Odbourávají se záměrně. Je to velmi jednoduché udělat a přijde mi to laciné. Ale já se samozřejmě každým představením bavím. Nejen Rodinou, ale všemi představeními, které hraji.  Je to to, o čem jsme se bavili před chvílí – pokud posloucháte toho druhého člověka, tak se kolikrát stane nějaký malér. Zbabělé je to přeskočit a nějak z toho uniknout, daleko lepší je si s tím pohrát. Což samozřejmě u kolegů, kteří mají zkušenosti, je zábavnější. Protože dívku nebo chlapce, kteří s hereckou profesí začínají, taky můžete dost postrašit. A já nerad straším.

Rodině s vámi hrají také mladí herci…
Ano, jednu roli dělají dva. Zdeněk Piškula, což je kluk, který vyletěl do povědomí díky pohádce Tři bratři, velmi šikovný fajn člověk. Alternuje s ním Mirek Sabadin, kterého mám také moc rád. On je posedlý divadlem, hereckou prací a vždycky přináší něco nového. A na to, jak je mladý, je velmi kreativní a to je příjemné. Jemu věštím obrovskou budoucnost.

Takže vedle vás roste nová herecká generace.
No jasně. Ale trošku se toho bojím, protože ta generace herců, která byla přede mnou, byla v práci RODINA JE ZÁKLAD STÁTU - ČESKÝ RÁJ V AKCI - SEDMIHORSKÉ LÉTOnesrovnatelně lepší než je moje generace. A ta generace, která byla před tou generací, která je nade mnou, byla ještě lepší. A já mám pocit, že to má sestupnou tendenci. Protože když člověk vidí třeba film Cesta do hlubin študákovy duše, tak tam plejáda geniálních českých herců. Jedna osobnost vedle druhé. Dnes velmi často ztrácíte orientaci mezi mladými lidmi. Splývají. Dřív měli herci charakteristický styl mluvy. Pamatuji si třeba na dabingy, které se dělaly v šedesátých, sedmdesátých letech. To jste okamžitě poznala herce. Ale teď už je nepoznáte, hlasy mají podobné a autenticita těch mladých lidí se hodně ztrácí.

Čím myslíte, že to je?
Myslím si, že je to školstvím. Třeba gymnaziální studenti, kteří studovali před válkou, uměli dva cizí jazyky, měli základy latiny, byli daleko sečtělejší. Dnes lidi nečtou. Druhým jazykem se stala angličtina, dobře, ale tady jsou i jiné věci, než je angličtin. Mám pocit, že takoví ti staří profesoři byli velmi kultivovaní, vzdělaní. A to už není. Vezměte si jaký je nedostatek mladých kantorů v českém školství a přitom pedagogická fakulta bude jednou z nejfrekventovanějších fakult v České republice. Lidé to vystudují a utíkají. Erasmus Rottrdamský řekl: „Chcete-li mít hloupý národ, začněte špatně platit učitele“ a na tom tedy setsakramenstsky něco je.

Když se ještě vrátíme k vašim aktivitám, angažujete se také v otázce množíren psů. To mě dost zaujalo.
Děláme kampaň s Lenkou Zahradnickou a oslovila mě v téhle otázce Káťa Hájků, které se tomuto tématu hodně věnuje. Pes je neuvěřitelná bytost, na něm nevidíte žádné negativní emoce, on je pořád pozitivní. Mám psy moc rád, přestože jsem já osobně psa nikdy neměl, protože na něj nemám čas. Mám pocit, že se ze psů stál fenomén, že někteří lidé zjistili, že se kupují psi. A tak si pořídili kotce a domky, kde drží psy v klecích v hrozných podmínkách, kteří se neustále množí. Štěňátka se pak prodávají za patnáct dvacet tisíc. Ale nikdo už se nestará o budoucnost psů. Mladá štěňátka si každý rád vezme, ale když jim pak začnou pít krev, když pouští chlupy, něco rozbije, musí se s tím chodit ven, kupovat jídlo, veterinární péče. Všechno je hrozně drahé. Nátura psa je vlastně bytost, která je snad jedinou bytostí na zemi, která nedělá rozdíl mezi tím, kdo jaký je. Psi mohou být s alkoholikem, který je mlátí řetězem, a ti psi ho stejně budou mít rádi, je mu jedno, jestli má jachtu, nebo garsonku s matrací na zemi. Je mu to úplně jedno. A pak se tyhle bytosti dostanou někam do útulku a staršího psa už budete někde těžko udávat. Proto jsem se zapojil do kampaně, aby se lidé zamysleli nad tím, jestli je potřeba těch pejsků tolik. Chápu to třeba u starých lidí, kteří jsou sami. Ale třeba u blondýnek, které si nosí psíky s sebou, tak je to absurdní, nemorální. Stal se z toho byznys a není to normální.

Jak  vlastně nahlížíte na svůj život?
Vždycky mě mrzí i to, že můj život není oproti jiným lidem výjimečný. Já měl štěstí v životě. A oproti lidem, kteří to měli složité v životě a stojí někde na okraji společnosti, tak ti by měli být na titulních stranách. Nebo je spousta lidí, kteří jsou držitelé Jánského plakety za darování krve. Vidíte o nich někde články? Nebo že by někde stáli a říkali „Já jsem daroval tisíckrát!“ Vůbec ne, protože ti lidé to berou jako samozřejmost. Takových lidí je strašně moc.

Co vy a popularita?
Popularita? Já nejsem žádná celebrita, ani polobrita, ani čtvrťobrita. Já jsem jen člověk, který zažil štěstí a možná až moc velký štěstí na to, co umím. Ale jak to, že takové celebrity jako páni profesoři Beneš, Pirk, Petružalka a celá galaxie dalších gigantů, jak to, že o nich nikdo nic neví? Jak to, že dají v NHL tři góly a jste vzývaná jít na hrad. Nic proti tomu, já si výkonů vážím, vážím si Jaromíra Jágra, Dominika Haška. Jako prezidenta České republiky bych chtěl vidět třeba právě pana profesora Beneše, člověka, který něco ví o lidské bolesti. Samozřejmě tohle jsou právě ti lidé, kteří by to v životě nedělali. Ale tohle by náš národ měl vědět.

Poslední otázkou opět náš rozhovor trochu odlehčíme. Co se vám hraje lépe, komedie nebo vážné kusy?
Já to mám tak, jako jsem vám říkal na začátku – spojeno s lidmi. Takže je mi to v podstatě jedno. Samozřejmě u té komedie cítíte ohlas diváků hned. Ale nejsem ten typ herce, který by poslouchal ohlasy publika. Samozřejmě u té komedie slyšíte, jestli se lidé smějí nebo tleskají. U vážných věcí ale diváky vůbec nevnímám, takže to se vždy ukáže na konci. Že se třeba rozsvítí a nikdo tam nebude (smích).

Děkuji za rozhovor, Jitka Maděrová

KOUPIT VSTUPENKY

sedmihorské léto 2016 program akce - český ráj v akci