ROZHOVOR MĚSÍCE: SIMONA STAŠOVÁ: „Nebyla bych herečkou, kdybych se nenarodila mámě“

ROZHOVOR MĚSÍCE –SIMONA STAŠOVÁ
„Nebyla bych herečkou, kdybych se nenarodila mámě“

Simona Stašová je jednou z nejoblíbenějších hereček současnosti. Milují ji diváci filmoví i divadelní a to všech věkových kategorií. Na kontě má desítky nezapomenutelných filmových rolí a září i v mnoha dalších rolích na divadelních prknech. Její nejnavštěvovanějším a také vždy nejrychleji vyprodaným představením je Shirley Valentine, kde téměř tři hodiny na pódiu hraje zcela sama a zvládá hned několik rolí najednou. Lidé se smějí i pláčí. A právě tuto roli můžete zažít i vy. Simona Stašová přijíždí 30. srpna na Sedmihorské léto. O tom, jak nyní žije, jaké byly její herecké začátky, kdo byl jejím vzorem pro výběr partnera, nebo jaké ji čeká letošní léto, jsme se zeptali v rozhovoru.

Jak se právě teď má Simona Stašová? Dalo by se říct, tak jak si zasloužím. Jednou nahoru a jednou dolů. Ve svých 63 letech jsem spokojená se svým zdravím, zatím. Zdraví je předpoklad všeho, i spokojenosti, proto se snažím po ránu cvičit, hodně spát a dodržovat životosprávu. Taky se obklopuji lidmi, kteří mi nelezou na nervy, to je taky důležité pro dobrý pocit v životě.

A kteří lidé vám „nelezou“ na nervy?
Především ti, co mají humor a neberou se tak moc vážně. Lidé bez humoru, kteří si sami ze sebe neumí udělat srandu, jsou mi podezřelí a není mi mezi nimi dobře. Život sám je každý den dost drsný a jedině legrací se to dá všechno zvládnout. Pokud se dokážete pořádně vychechtat i svým nezdarům, máte vyhráno. Můj táta i máma se řídí tou starou moudrostí, že když nejde o život…

Máte dobrou genetickou výbavu, vaší mamince bude 87, tatínkovi 90, máte veliké štěstí, že ve svých letech máte ještě oba rodiče. 
Ano, je to krásný a já si to uvědomuju. Tatínka mám teď u sebe v Praze, celý život žil v Ostravě, kam jsem za ním jezdila a on za mnou, ale nikdy jsme na sebe neměli tolik času jako teď. Jsem šťastná, že si můžeme říct všechno, na co jsme neměli čas během celého života. Když je člověk mladý, bere rodiče jako samozřejmost, ale já už jsem tři roky v důchodu, a vím, že jsem v tomto ohledu vyvolená, proto svým oběma rodičům věnuju teď hodně času. Ano, mám veliké štěstí.  

Diváci  si v hledišti při mých představeních pobaví, zamyslí i popláčou, že jim stojím za to, aby na moje představení přišli. Víte, ono to není málo, nejsem zase tak skromná, ale už od života víc nechci. 

Je to také důvod, proč kromě divadla odmítáte další práci?
Samozřejmě. Přes den mám volno pro rodiče, na knížky, pro své syny, pro sebe a večer jdu hrát. V mém věku mi tento rytmus velmi vyhovuje. Už se nikam neženu. Stačí mi, že mám každý večer plná divadla, jak v Praze, tak po vlastech českých, že se diváci v hledišti při mých představeních pobaví, zamyslí i popláčou, že jim stojím za to, aby na moje představení přišli. Víte, ono to není málo, nejsem zase tak skromná, ale už od života víc nechci.  

Co vás baví na divadle a vašich představeních?
Sama si už léta svá představení pečlivě vybírám, jsou to stovky scénářů, které přečtu a pokud se už při čtení textu směju a pláču a jsem netrpělivá jak to dopadne, pokud má ten příběh hloubku a humor, tak se do toho pustím. Pak se zamyslím nad partnery, se kterými bych chtěla hrát a jestli jsem na něco pyšná, tak že mi ještě nikdo z těch, které jsem oslovila, nedal košem. Ať už je to Petr Nárožný, Oldřich Vízner, Michal Dlouhý, Sváťa Skopal a teď momentálně Kamil Halbich. Samozřejmě si vybírám i mladé herce, chodím se dívat na DAMU, kde rostou nové tváře a sama je oslovuji, pokud vidím velký talent. Mít dobré partnery je předpoklad úspěchu a já ty dobré partnery mám. 

Je jasné, že teď dáváte přednost divadlu před filmem. Není  vám líto, že s každým představením  ten večer končí a zůstává jen v duši diváků. Není to škoda, že si vaše představení nemohou znovu přehrát jako film? 

Ne, není mi to líto. Divadlo je živý organismus, je emotivní, je to teď a tady a neopakovatelné. Každé představení je trochu jiné, film natočíte a už to nemůžete opravit, film je zakonzervovaný. V divadle, když udělám chybu, tak jí příště opravím. Divadlo se vyvíjí společně s diváky každý večer, diváci se podílí na úspěchu. Lidé v hledišti mě každý večer upozorní svou reakcí, jestli je to baví, jestli jsou pozorní, jestli se nenudí a já je vnímám a jsme na jedné lodi. Na jevišti se cítím velmi jistá. A taky každý večer dostávám odměnu za svojí práci v podobě potlesku. Je to jedno z mála povolání, kdy víte okamžitě, jestli jste svojí práci odvedli dobře. 

Co diváka vede k tomu, že se večer oblékne a váží i dalekou cestu, aby se na vás jel podívat?

Divadlo je šuškanda. Po představení se vrací divák domů, doma s rodinou mluví o tom, jaké to představení bylo, v práci mluví, kde byl včera večer a buď doporučí „na to musíte jít“ a nebo řekne že to byla pěkná pitomost. A já se snažím každý večer hrát tak, abych geometrickou řadou rozšiřovala okruh svých diváků. Každý večer hraju tak, jakoby to bylo poprvé, nebo naposledy, dávám do svých představení svoji duši, své lásky, své prohry a cítím, že divák to ví. Máme mezi sebou dohodu, já vám dám zážitek a vy zase přijdete. Je to jako s přáteli, kteří vás rádi chodí domů navštívit, a vy je zase příště rádi pozvete.

Všechny své partnery jsem si vybírala buď podle Radka, nebo podle táty. Měli hodně společného, a přesto byl každý jiný.

Pojďme k vaší rodině. V mužích byli vaším vzorem váš tatínek a Radek Brzobohatý. Co vám tito muži dali do života?
Radek i táta jsou chlapi v tom pravém slova smyslu. Tvrdí a citliví. Pravdiví a pracovití. Bohužel Radek už je tam nahoře, ale často si ho přitahuju k sobě právě na jevišti a mluvím s ním. Vím, že on to ví. Oběma jsem vděčná za to, že jsem ve svém životě nemusela přemýšlet, jak má chlap vypadat. Taky všechny své partnery jsem si vybírala buď podle Radka, nebo podle táty. Měli hodně společného, a přesto byl každý jiný. Táta je vědec, klidný inteligentní chlap se smyslem pro humor a Radek byl idol žen, chytrý  a citlivý se smyslem pro humor. Oběma děkuju za to, že jsem mohla být tak dlouho v jejich blízkosti. 

ČTĚTE TAKÉ:  ROZHOVOR MĚSÍCE: Václav Vydra – „Daleko od stromu jsem se neodkulil...“

Co se týká herecké profese, kdo vás nejvíce ovlivnil
Jednoznačně moje máma. Vím, že bych nebyla herečkou, kdybych se nenarodila mámě. Nasála jsem jí a celý život jsem měla tuto výsostnou herečku před očima, to vás prostě nemůže neovlivnit. V mládí jsem se bránila, abych s ní byla srovnávaná, dnes mi to už vůbec nevadí, naopak je mi milé, když po představení mi někdo z diváků řekne, že byly momenty, kdy ve mně viděli Jiřinku. Později mě ovlivnila filmová herečka Barbra Streisand, kterou jsem měla tu čest v mnoha filmech dabovat. Ona je živelná, plná energie a to mi vyhovuje. A pak jsem se zamilovala do italské herečky Anny Magnani, která byla první neanglicky mluvící herečkou, která v roce 1955 dostala v Americe Oskara za Vytetovanou růži.

Prý vás například v hereckém chování  „školila“ Jiřina Jirásková…
V době, kdy jsem dělala zkoušky na Konzervatoř, bylo mi 15 roků, tak mi máma domluvila schůzku s paní Jiřinkou Jiráskovou u ní v šatně v divadle Na Vinohradech, kde jsem jí předvedla svůj repertoár ke zkouškám. Tenkrát mi řekla pár skvělých připomínek. A pak sledovala můj umělecký růst. Do civilu jsem se nikdy nemalovala a jednou mě potkala zase v divadle Na Vinohradech na chodbě, když jsem šla za mámou a řekla mi jednu radu: „Simonko, nemůžeš chodit jako lívanec po světě, musíš se trochu upravit a chodit světem jako herečka, držet stavovskou čest, takhle jak chodíš, bych já nešla ani vysypat odpadky.“ Tak jsem se od té doby zamyslela a trochu na sebe víc dbala.  

Jste skvělá herečka, oblíbená všemi generacemi, máte pocit, že byste na sobě něco měnila, že je stále na čem pracovat, nebo se člověk dostane během praxe do určité fáze, kdy už to není třeba?
Jakmile člověk, a ne jen herec, na sobě přestane pracovat, je konec, už se dál nevyvíjí. Můj táta, vědec, vždycky říká, že člověk se učí celý život, a toho já se držím a řídím se tím. Jakmile je člověk sám se sebou spokojen, stagnuje. Učím se od svých výborných kolegů, učím se a nechám se režírovat vynikajícími režiséry, čtu odborné knihy, čtu scénáře, dívám se na zahraniční kolegy ve filmech, stále se učím a stále mám od koho.

Začínala jste především v dabingu a rozhlase, co bylo tím přelomem – kdy přišlo divadlo a film, TV?
Divadlo mě provází od mých 21 let, kdy jsem absolvovala DAMU ve studentském divadle DISK. Nikdy v životě jsem divadlo nezradila a nevynechala. Ráda říkám, že divadlo je stálý manžel a film je přelétavý milenec. Dnes už na toho „přelétavého milence“ nemám už moc času. Ovšem když jednou přijde nabídka, kterou nebudu chtít dát některé ze svých kolegyň, tak si na toho „přelétavého milence“ čas udělám.

Kolik divadelních představení aktuálně hrajete?
Mám ne repertoáru osm divadelních her a teď zkouším devátou. Je to kouzelná komedie od mého oblíbeného komediálního amerického autora Neila Simona.

Není tajemstvím, že máte svou chalupu v Českém ráji. Co máte na našem kraji ráda?
Ano, díky mamince, která Český ráj miluje a má u vás v tom vašem nádherném kraji chalupu, jsem se zamilovala i já i moji synové. Co říct – už ve jméně Český ráj je všechno obsažené. Jak jednou do tohoto ráje vstoupíte, už ho nikdy neopustíte.

I pro mě je Shirley to nejvíc, co umím, i mně stále baví a vzrušuje ji divákům představovat a spoluprožívat její osud s diváky. Těch Shirley Valentinek je při představení v hledišti plné divadlo.

V Českém ráji se objevíte i v létě. Na Sedmihorském létě letos vystoupíte s představením Shirley Valentine. Čím je pro vás tato role? A o čem je?
Shirley Valentine je geniální monodrama pro jednu herečku.  Magická, kouzelná hra. Všude po světě jí vždy hraje jedna divadelní herečka a všude po světě má veliký úspěch. A o čem je Shirley Valentine? O nás, o ženách i o mužích a o tom, jak bysme měli využívat svůj život, ten zázrak, který nám byl dán. A především je to legrace, proto se diváci na toto představení velmi často vrací. Děkuju jim, i pro mě je Shirley to nejvíc, co umím, i mně stále baví a vzrušuje ji divákům představovat a spoluprožívat její osud s diváky. Těch Shirley Valentinek je při představení v hledišti plné divadlo.    

Je každé představení stejné, nebo reagujete na diváky, stíháte jejich reakce…?
Ani jedno představení se nepodobá tomu předešlému. Jak už jsem říkala, diváci tvoří spolu se mnou tu jedinečnou atmosféru při každém představení. Je to tak trochu i psychoterapie, humorem se dostat sám do své duše, sám k sobě. 

Jak vnímáte popularitu ve svém soukromém životě?
Na popularitu, známost, na to, že mojí mámu lidé na ulici poznávají, jsem zvyklá celý život od malinka, vyrostla jsem v tom, a proto mě moje popularita nijak neobtěžuje. Žiju si svůj život a vím, že mě lidé zdraví, když se potkáme, je to v pořádku.

Máte na kontě mnohá ocenění. Kromě domácích také například zahraniční cenu za nejlepší herečku v San Franciscu, nebo ze Soulu. Co pro vás takové ohodnocení v cizině znamená?
Je to milé. Člověk se podívá do světa, zažije chvilku skutečné slávy, ale to je vše. Vrátíte se a všechno je zase na vaší práci a na vaší píli a chuti hrát pro lidi a rozdat se. Každá cena trvá jen tu chvíli, co se o ní mluví a pak je to jen vzpomínka. Pěkná, ale jen vzpomínka. A je to tak dobře.

Jaké bude vaše letošní léto? 
Pracovní, jako vždy. Moc ráda hraju v létě a volno si udělám třeba týden v listopadu a prosinci. V létě hraju ráda na letních scénách, je teploučko, dobře se dýchá, lidé jsou uvolnění, proslunění, krása. I letos se na letní hraní moc těším.

A pokud byste měla diváka pozvat na své představení Shirley Valentine na Sedmihorské léto 2018, jaké by to pozvání bylo?
Přijďte si se mnou prožít momenty ze svého života, přijďte se zasmát, přijďte se dojmout a hlavně přijďte se mnou a se Shirley Valentine pobejt. Těším se na vás. 

Děkuji za rozhovor: Jitka Maděrová.
Shirley Valentine uvidíte 30. srpna na Sedmihorském létě.

VSTUPENKY ZAKOUPÍTE TADY

Ukažte tento článek i vašim přátelům: