ROZHOVOR: Mgr. Pavel Vaněk, MBA (ředitel Masarykovy základní školy v Tatobitech):„Divadlo u nás není povinnost. Je to radost“

Masarykova základní škola v Tatobitech je malá venkovská škola, ale s velmi silným příběhem. Nová budova byla otevřena v roce 1935 poté, co ta původní vyhořela, a letos tak škola slaví 90 let své existence. Kromě krásného výročí je ale škola zajímavá ještě dalšími věcmi. Například tím, že ředitel Pavel Vaněk, dokázal nadchnout žáky a nakonec i rodiče do divadla, se kterým slaví obrovské úspěchy. Nejen v našem kraji. Vyhrávají soutěže, točí je televize… a oni si především hraní autorských her velmi užívají.

Jaký vztah máte k vaší základní škole vy jako ředitel a zároveň historik a češtinář?
Když se člověk začte do školní kroniky, objeví drobnosti, které možná vypadají nenápadně, ale dohromady tvoří obraz doby – děti si nosily do školy dříví na topení, psalo se do kalamářů, školní zahrada bývala polem. Pro mě jako historika je důležité, aby škola nebyla jen místem výuky, ale také pamětí obce. Aby si děti uvědomovaly, že jsou součástí něčeho, co tu bylo dávno před nimi a co tu – snad – bude i po nich. A právě z tohoto pohledu se postupně zrodila i myšlenka přenést historii, místní příběhy a vztah ke škole na jeviště.

Jste malá škola, máte kolem 30 žáků a polovina z nich je součástí divadelního představení Malý král na Bezdězu. Jak se vám podařilo děti pro divadlo nadchnout?

Upřímně si nemyslím, že jsme děti museli „nadchnout“. Spíš jsme jim otevřeli dveře a oni jimi sami chtěli projít. Nabídli jsme jim příběh, který měl smysl, a dali jim důvěru.

U Malého krále na Bezdězu se přihlásily zhruba dvě třetiny školy, což nás samotné překvapilo. Najednou to nebylo jen o vystoupení, ale o společném dobrodružství. Děti cítily, že nejsou jen účinkující, ale spolutvůrci. A když se k tomu přidalo zapojení rodičů a prarodičů, vznikla atmosféra, která děti přirozeně vtáhla.

Vy ale nemáte za sebou jen jedno představení. Můžete přiblížit historii divadla ve škole a také to, co vás letos čeká?

Divadlo mělo ve škole vždy své místo – besídky, malé scénky, vystoupení pro rodiče. Zlom ale nastal právě s Malým králem na Bezdězu. Původně šlo o jednorázový nápad, reakci na soutěž, ale odezva byla tak silná, že jsme pochopili, že by byla škoda u toho zůstat.

Letos jsme na tuto zkušenost navázali muzikálem Jsem Tvá škola (už devadesát let), který vznikl k výročí školy. Do května nás čekají další reprízy a představení jsou otevřená i veřejnosti. Informace o termínech a vstupenkách zveřejňujeme prostřednictvím školy a obce – a těší nás, že se na představení vracejí i lidé, kteří už je viděli.

Protože jde o děti, které nikdy předtím divadlo nehrály, a přesto mají za sebou vyprodané sály… jak se z nich stali herci?

Nestali. A myslím, že je důležité to říct nahlas.

Nejsou to herci – jsou to pořád děti. Děti, které jsme s Vendulou možná o kousek posunuli, někam dál dovedli, ale k opravdovému herectví mají ještě hodně daleko. A to je v pořádku. My z nich nechceme vychovávat herce, ale sebevědomé lidi.

Na jevišti si nehrají na někoho jiného v pravém slova smyslu – hrají si. Učí se spolupracovat, nést odpovědnost, překonávat ostych, stát si za svým místem v kolektivu. A někdy se stane zázrak: dítě, které bylo tiché a nenápadné, najednou stojí na scéně a vy cítíte, že tam patří. Ne kvůli potlesku, ale proto, že našlo odvahu.

Všechny hry jsou vaše autorské, kulisy a kostýmy má na starosti vaše partnerka Vendula. Jak vlastně vzniká nápad?

Všechno začíná jednoduchou otázkou: má to smysl? Pokud si na ni neumíme odpovědět kladně, dál nejdeme.

Já píšu příběhy a texty, Vendula skládá hudbu, vytváří scénu, kostýmy a režíruje. Vzniká to společně, často velmi obyčejně – doma, u stolu, s poznámkami na papíře. Není v tom žádný velký plán, spíš hledání cesty.

Nikdy netvoříme „aby něco bylo“. Vždy reagujeme na konkrétní místo, výročí nebo příběh. A když se k tomu přidá energie dětí a rodičů, začne to žít vlastním životem.

Úspěch dětí nakonec vedl i ke vzniku dospělého souboru Když rodičům hrábne. Jak k tomu došlo?

Byl to naprosto přirozený vývoj. Rodiče byli u všeho – pomáhali s kulisami, kostýmy, zkouškami – a jednoho dne padla věta: „A co kdybychom si to zkusili taky?“

Vznikl spolek Když rodičům hrábne, který s nadsázkou a humorem reflektuje školu, obec i nás samotné. Výsledkem je muzikál Jsem Tvá škola, kde se potkávají děti, rodiče i historie Tatobit. A důležité je, že výtěžek z představení se vždy vrací zpět dětem a škole.

Co vám osobně divadlo ve vaší škole dalo?

Velkou pokoru.

Člověk si uvědomí, kolik důvěry mu ostatní dávají – děti, rodiče, obec. A také obrovskou radost. Z toho, jak děti rostou, jak se rodiče zapojují, jak se kolem školy vytváří přirozené společenství. Pro mě osobně je to jeden z nejsilnějších důkazů, že škola má smysl i mimo učebnice a známky.

Máte další divadelní plány?

Ano, ale nikdy je netlačíme na sílu.

Pokud přijde téma, které bude stát za to vyprávět, a pokud bude chuť u dětí i dospělých, pustíme se do toho znovu. Divadlo u nás není povinnost. Je to radost. A dokud to tak zůstane, má smysl pokračovat.

POZVÁNKA: