Rozhovor měsíce: MONIKA BENEŠOVÁ – „Měla jsem s sebou jen šerpu pro případ, že nepoznám hranici mezi egem a pokorou“

Moniku Benešovou můžete znát z televize, rádií, ale také z několika vyprodaných přednášek, které v Recall centru a v Restaurantu Vyskeř v našem kraji v minulosti absolvovala. Čerstvě má za sebou další životní cestu. Po Pacifické hřebenovce vylezla sama jen s místním šerpou na Mount Everest. Jak se na takovou cestu připravovala, co prožívala, kolik štěstí a smrti na cestě viděla? To všechno můžete slyšet už 17. října na její jedinečné přednášce v Recall centru v rámci Sedmihorského podzimu.

• Mnoho lidí tě zná z přednášek o tvé cestě po Pacific Crest Trail – nejnebezpečnější hřebenovce světa, kterou jsi absolvovala sama a jako jedna z mála ji celou prošla. Jak na tuhle cestu s odstupem času vzpomínáš?
  Určitě to není nejhorší, nebo nejnáročnější cesta, existují náročnější. Nicméně velmi náročná je. Vzpomínám na ni každý den, ta cesta se mým životem dál prolíná, je jeho součástí a věřím, že bude až do konce. Těsně po Hřebenovce jsem na pochopení některých věcí ještě nebyla tolik zralá. Teď na některé věci dozrál čas a zároveň na některé další věci ještě musím popovyrůst, abych pochopila.

• Pro někoho by to byl vrchol a splněný sen, pak už by si dal nohy na gauč a jen vzpomínal. Ty ne, nedávno ses vrátila z další cesty…
  Já nejsem horolezec, nejsem cestovatel, jsem holka z Moravy, která bojuje za své sny. Ale ano, vrátila…

• Jak tě vůbec napadlo namířit si to rovnou na Mt. Everest?
  Pamatuju si to naprosto přesně, seděla jsem v 5 letech před televizí s rodiči, v televizi běžel dokument o Himalájích, konkrétně o Mount Everestu. A já se zamilovala, ta malá holčička vyslovila větu, že by si jednou moc přála tam vylézt. Přes 25 let to byl jen sen, vzdálený sen, ale pak jsem zabojovala, trénovala, šetřila, zařizovala a v květnu stála na vrcholu. A právě tam jsem nestála já, byla tam ta malá holčička a já si moc přála, aby na mě byla pyšná.
• Pak mi tedy řekni, jaké přípravy – kolik měsíců či let, jak drsné, kolikrát týdně a co přesně jsi musela podstoupit, aby ses fyzicky připravila na výstup na Mt. Everest?
  Příprava byla hodně drsná, trvala několik let. Už delší dobu lezu, hory miluju odmalička, vím, že je Everest pro veřejnost neskutečně komerční, chápu to. Ale ne všechno je pravda, věci jsou tam prostě jinak. Poslední rok už jsem trénovala několik hodin denně, v poslední části i 6 hodin denně. A měla jsem vždy jeden den volno, jinak samé tvrdé tréninky. K tomu otužování a příprava na zimu i výšku

• Nejde ale jen o fyzickou stránku člověka, na takovou cestu se musí člověk připravit i psychicky…
  Upřímně, spousta věcí v životě je o psychice, já jsem nevyléčitelně nemocná a i tam je psychika poměrně zásadní. Je ale potřeba si uvědomit, že tady má poslední slovo kopec a příroda. Je potřeba naprostý respekt a pokora. Jinak to končí velmi špatně a těch případů je nespočet.

• Pokud vím, měla jsi tam opět velmi silné zážitky. A to z obou stran škály – tedy jak ty nejeuforičtější, tak také ty, po kterých zrovna nikdo netouží…
  Ano, ale to jsou hory, to je život. Není všechno růžové, prostě není. Bylo mi tam neskutečně zle, oslepla jsem, zlomila jsem si kotník, zachraňovali jsme kolegu horolezce přes ledopád Khumbu, viděla jsem smrtelné pády, svůj poslední kyslík jsem dávala horolezci z Dubaje, aby přežil. To všechno vám ale povím osobně v Sedmihorkách.

• Přivezla sis spoustu zážitků a také obrazového materiálu, který uvidí diváci na přednášce v sedmihorském Recall centru, nedokážu si představit, že v tak náročných podmínkách s vypětím všech sil ještě dokážu fotit…
  Já moc chtěla mít památku, problém byl ten, že já nešla s žádnou velkou západní expediční společností, měla jsem maličkou Nepálskou a jediného šerpu pro případ, že nepoznám hranici mezi egem a pokorou, aby mě zastavil a otočil dolů. Ostatně proto jsem předtím vylezla další dvě hory, aby mě vyzkoušel. Spousta horolezců má krásné fotky, protože si to ve společnostech zaplatí, já toho moc nemám, protože jsem byla pouze s jedním Šerpou, ale za to jsem se dostala mezi jejich komunitu a zažila ten Everst prostě úplně jinak, než je publikováno v médiích. Byla jsem tam sama, takže mnohem syrověji a velmi těžce.

• Zažila jsem několik tvých přednášek, všechny byly zábavné, vtipné, poučné, spontánní i mrazivé… na co se můžeme těšit tentokrát?
  Tenhle příběh pokračuje. Já jsem pořád stejná, obyčejná holka, která se rozhodla, že zkusí vylézt Mount Everest a zkusí malé Moničce splnit její dětské přání. V téhle přednášce bude určitě taky všechno…

• Proč mají lidé přijít na tvou přednášku do Sedmihorek?
  To je asi ta nejtěžší možná otázka. Holka, která se snaží neposrat se ze života, z nevyléčitelných nemocí, pádů na dno, se rozhodla, že to zkusí, že zariskuje, že do toho dá úplně všechno, celé svoje srdce, tak vylezla na Everest. Jenže vrchol vlastně není to nejdůležitější, je to ta cesta. Cesta, kterou vám moc ráda povyprávím.

Děkuji za rozhovor. Jitka Maděrová

INFORMACE O PŘEDNÁŠCE, VSTUPENKY – NAJDETE TADY