ROZHOVOR MĚSÍCE • EVA FRANCOVÁ: „Čím více máte peněz, moci nebo předmětů, tím jste nesvobodnější“

Eva Francová je známá spisovatelka, výtvarnice, bylinářka, máma a babička. Napsala několik bestselerových Kuchařek ze Svatojánu, Recepty ze Svatojanu, Svatojanský deník, knihu Kolčava a je spoluautorkou knihy Svatojanský lunární kalendář. Znát ji můžete také z televize a tisíce lidí ji denně sleduje na jejím facebookovém blogu plném krásných myšlenek. My jsme spolu povídaly o životě a také o tom, co čeká diváky na její přednášce v sedmihorském Recall centru, která se uskuteční 22. dubna.

• Co pro Vás znamená „svatojánský způsob života“ a jak byste ho popsala někomu, kdo vás nezná?
Možná bych ho popsala jako svého druhu svobodný. Samozřejmě relativně a jen do určité míry svobodný. Žijeme ve společnosti, v systému, jenž po nás neustále cosi žádá a jakous takous svobodu je poměrně těžké si udržet. Tato svoboda má ale i své výrazné stinné stránky, například finanční nejistotu, takže zajisté není pro každého.  Já ani můj muž nejsme nikde zaměstnaní, a to už dlouhé roky, a s touto nejistotou umíme žít. Většinou se zabýváme tím, čím se zabývat skutečně chceme, a to tím způsobem, jaký nám vyhovuje. Nikdy jsme nedělali cokoli jen proto, že se to sluší, dělají to tak všichni nebo se to od nás očekává. To je asi nejvýraznější rys svatojánského způsobu života – troufalost dělat to, co chci a nenechat si do ničeho kecat.

• Přesto, že žijete v civilizaci a využíváte její možnosti, často mluvíte o jednoduchosti, máte ráda pohyb místo auta… co vás v jednoduchém životě naplňuje?
Jednoznačně ona svoboda, o které mluvím. Nedělat to, co dělat nechci. Čím více máte peněz, moci nebo předmětů, tím jste nesvobodnější. Možná trochu paradoxně jsou nejsvobodnějšími lidmi bezdomovci, lidé, kteří nic nemají a proto nemají oč přijít. Mohou si dovolit být sami sebou, ale platí za to: často je jim zima a mají třeba hlad. Na tak velkou míru svobody ale nejsem stavěná, pořád mám moc ráda teplo, sucho a alespoň trochu plné břicho.

•  Protože skvěle vaříte a vydala jste několik bestselerových knih, pojďme do kuchyně. Které bylinky považujete za nejdůležitější v kuchyni?
Cibuli, česnek, pažitku,libeček (po našem vopich) a kmín. Ale samozřejmě používám moc ráda všechny bylinky a koření.

•  Co vás inspirovalo k napsání Kuchařek ze Svatojánu? A kolik jich vlastně máte na svém kontě?
K vydání samému mě inspirovala paní redaktorka Romana Přidalová z Motta. Ale k tomu, abych vůbec měla co vydat, mi byla pobídkou moje zvědavost a chuť zkoušet stále něco nového, a to nejen vymýšlení receptů a vaření samotné, ale ráda jsem si vyzkoušela i roli spisovatele. Vydala jsem celkem třináct publikací, a to nejen kuchařky, ale i beletrii. Byla to krásná, obohacující zkušenost, ale už je za mnou, další knihy se už vydávat nechystám.

•  Proměnila se nějak vaše zahrada a přístup k pěstování? A máte nějaké oblíbené „zapomenuté“ rostliny, které by si zasloužily větší pozornost?
Naše zahrada nás přijala v roce 1997, a od té doby se proměnila nejen ona, ale mnohem zásadněji i my sami. Roste, stárne a uvadá s námi. O všech zásadních změnách se s ní radíme, některé odsouhlasí, jiné ne. Zpočátku byla spíše parkem, teď už nás o něco více živí. Z milosti některých těch pozapomenutých rostlin se s ostatními obyvateli zahrady dělíme o plody například kdoulí, muchovníků, morušovníků všech tří barev, rakytníků, mišpulí, argutek, dřínů, mirabelek, sladkoplodých jeřábů nebo dřezovců.

•  Které suroviny by podle vás neměly chybět v žádné domácí spíži?
To záleží na preferencích strávníků a kuchaře, ale i místě, ve kterém žijeme, kolik můžeme za jídlo utratit a samozřejmě na velikosti spíže. Co se mě týče, tak v mé spíži nesmí chybět špaldová a žitná mouka na pečení chleba, olivový a slunečnicový olej, zásoba různých luštěnin a obilovin, semínek a ořechů. Neobejdu se bez cibule, česnek postrádat mohu. Mám rozsáhlou zásobu koření, z dochucovadel mám v oblibě tamari, umeocet a lahůdkové droždí.

•  Jak se díváte na současné trendy ve stravování?
O trendech obecně toho příliš nevím. Zaslechla jsem cosi o keto dietě, o paleodietě, sama na sobě jsem vyzkoušela raw stravování, byla to moc příjemná zkušenost, ale po měsíci mi přestalo chutnat. Pro mne osobně existuje pouze jeden smysluplný způsob stravování, a to je Peace food. Znamená to, že se snažíme umenšit utrpení, které nevyhnutelně způsobujeme už jen svou pouhou existencí, na nezbytné minimum.

•  Váš manžel pracuje se dřevem a kovem, vy malujete, děláte linoryt… jak propojujete vaši výtvarnou tvorbu s psaním knih?
Jednoduše, většinu svých knih jsem si sama ilustrovala. Můj muž je typograf, sází a designuje knihy, tak to bylo v mém případě velice pohodlné. Řekla jsem si přímo jemu, jak chci, aby knihy vypadaly, samozřejmě s ohledem na přání nakladatele.

•  Jak vznikají ilustrace do vašich knih?
Z většiny použiji to, co už  mám hotové, ale pro Rok ve Svatojánu jsem řezala soubor bylin, o kterých v knize píšu, a pro Krizovou kuchařku vznikly ilustrace pouze pro tento titul. Jinak drobné pérovky dělávám rovněž na míru každé knize. Ilustrace do Kolčavy a Svatojanského lunárního kalendáře vypracoval malíř Karel Jerie a soubor čtyř kuchařek – speciálek ilustrovala dcera Bára pod hlavičkou našeho grafického studia.

•  Vím, že velmi hodně čtete. Jsou právě knihy inspirací pro vaše malby, nebo co vás inspiruje?
Ne, knihy to nejsou, nebo málokdy. Často jsou to sny, mýty nebo intenzivní zážitky, které bychom mohli nazvat nejspíš spirituálně-transformačními.

•  Ve vašich malbách vnímám slovanské zvyky, mužský i ženský princip…
Ano, i to je tam možné vidět. Často a ráda maluji zvířata, především ptáky, mým tématem jsou rovněž chiméry – hybridní bytosti, napůl lidé, napůl zvířata. Těmi jsem fascinována, ostatně moje Kolčava je právě takovou bytostí.

•  Jste poměrně aktivní na facebooku, kde máte obrovskou základnu fanoušků. Vaše příspěvky jsou hezky čtivé, často k zamyšlení, často „pohladí“… ale najdou se i lidé, kteří nesouhlasí, nebo jsou zlí…  Co vám pomáhá udržet si pozitivní přístup k životu a také se vypořádat s tím zlem sociálních sítí?
Je to rok od roku lepší. Dávno se už nevztekám, dávno mě to už netrýzní. Ale ještě stále jsem těmi výrony nenadálé a zbytečné zloby překvapená. Patrně se musím učit trpělivosti, shovívavosti, soucitu a lásce k lidem, proto to zažívám. Bylo by opravdu zlé, kdyby mi tyto záležitosti ničily život, na to je příliš krátký. A krásný.

•  Jste inspirativní žena, ze které vyzařuje klid… Máte vy sama nebo v rodině nějaké rituály nebo návyky, jež jsou pro vás v životě důležité a dodržujete je?
Víte že ani ne? S manželem jsme od našich osmnácti let, máme tři dospělé děti a čtyři vnučky. A i když si někdy lezeme na nervy, pořád si hodně povídáme a hlavně se spolu nasmějeme. Občas si připadám, že my jsme děti a naše děti jsou našimi rodiči, mnohdy jsou totiž serióznější, rozumnější a zodpovědnější než my. To já a můj muž jsme ti, co dělají rozruch, potíže a někdy i ostudu.

• Co byste poradila lidem, kteří touží po jednodušším životě?
Poradila bych každému bez výjimky, aby byl sám sebou, že není nač čekat.

• Jak se díváte na rostoucí zájem o soběstačnost a návrat k přírodě?
Vnímám to velmi pozitivně, jako dobrou změnu, jako předzvěst něčeho hodnotného, co je zatím za obzorem, ale co už můžeme tušit. Mám však pocit, že lidé ten slavný Návrat k přírodě zatím nedokážou nijak uchopit. Jak se vrátíme k přírodě? Znamená to, že postavíme srub na kraji lesa, kde jsme zabrali další místo srnám, zajícům a stromům sami pro sebe? Znamená to, že se každý víkend budeme jezdit kochat na nějaký kopec? Nebo to znamená, že si vykrmíme, zabijeme a sníme pašíka? Ne, není to ani jedna z těch věcí. Je to jedině to, že pochopíme, niterně prožijeme naše propojení s živou přírodou. Do morku kostí procítíme, že divoké prase, jasan, volavka, potok, žížala, dokonce i slimák nebo kopřiva, jsou naši bratři a sestry, a jako k takovým se k nim budeme chovat, jako takové je budeme milovat. To je jediná udržitelnost, která má smysl.

•  Lidé vás znají také z televize, z různých pořadů – například jste vařila  v Kouzelných bylinkách. Jaká je to zkušenost?
Zkušenost to byla veskrze pozitivní. Ráda na to vzpomínám a s potěšením jsem se dozvěděla něco nového. Jakým způsobem se natáčí, kolik lidí, které nevidíme, je k tomu třeba.

•  Čeká vás dubnová přednáška, nebo spíše setkání a povídání v sedmihorském Recallcentru. Na co se mohou návštěvníci těšit?
Že jim upřímně odpovím na cokoliv se mě zeptají a že se pokusím vysvětlit jim, jak sama vnímám a prožívám ten Návrat k přírodě, po kterém všichni tolik toužíme.

Děkuji za rozhovor. Jitka Maděrová
Informace o setkání s Evou Francovou v Recallcentru a vstupenky najdete na www.recallcentrum.cz