Rozhovor měsíce • Anna Bokotejová: „Myšlenka jít do tmy přijde sama“

Anna Bokotejová ze Semil je nejen lektorka jógy, homeopatička, ale také průvodkyně pro ty, kdo se rozhodnou vstoupit do tmy a zažít tuto starou a efektivní techniku. Pokud si chcete srovnat myšlenky, poodstoupit ze stresu života, odpočinout si a nebo se prostě jen zastavit a urovnat priority, pak je pobyt ve tmě vhodnou cestou. Ostatně i Karel IV. tuto metodu používal, aby se zbavil všech smyslových vjemů a podpořil svou vlastní intuici. Co ve tmě můžete zažívat a jak takový pobyt probíhá?

Jak jste se ke tmě dostala?
Tmu jsem vnímala jako pokračování na mé cestě. Dělám jógu, která nabízí různé techniky. A právě tmu praktikují jako jednu z nich mniši v Tibetu. Toužila jsem být v ještě větším napojení do sebe, ale moje realita je tvořena 4 dětmi, o které se musím starat. Takže jsem buď měla malé miminko, nebo jsem byla těhotná, nebo jsem kojila a nebo se o děti starala. Tedy v té době, kdy jsem chtěla tmu zkusit poprvé, to nebylo z těchto důvodů možné. A tak jsem si řekla, že do tmy místo sebe pošlu manžela. Bylo to před sedmi lety, kdy jsme měli těžké období a přišlo mi, že budeme mít krásný prostor přemýšlet, jestli nám stojí za to, na našem vztahu pracovat.

Prožívala jste tmu s ním?
Darovala jsem mu týden pobytu ve tmě a přišlo mi, že to, co tam on prožíval – smutek, bilancování, napojování se na rodičce, křivdy v dětství, jsem na dálku prožívala s ním. Během toho týdne jsem mu posílala sms vždy, když mi přišla na mysl nějaká myšlenka. On tam samozřejmě telefon neměl, ale zpětně, když jsme si pobyt rekapitulovali, jsme zjistili, že jsme se opravdu v myšlenkách vždy setkávali. 

Jaké to bylo, když se váš manžel vrátil ze tmy?
Když jsem pro něj po týdnu jela někam ke Kutné Hoře a poprvé ho uviděla, jak jde bosý s batůžkem, byla kolem něho záře. Následujích pět let bylo nádherné vedle něho žít, protože z pobytu takto dlouho čerpal a žil mimo vzorce.

Jak se údálo, že nabízíte pobyt ve tmě ve vlastním domečku?
Můj muž je velmi akční a tak jednoho dne řekl, že mi tmu postaví doma. Měli jsme malé miminko, tedy nebylo možné jet na pobyt někam jinam.. Využíváme ji pro sebe, ale protože je to tak funkční a krásná metoda, chtěli jsme ji poskytnout i světu. Manžel postavil krásný kompaktní domeček, kde je soukromí a vše, co k pobytu ve tmě naši klienti potřebují.

Využíváte vaši tmu vy sama?
Aktuálně jsem byla ve tmě dvakrát v roce a minimálně jednou do roka bych si ji chtěla dopřávat.  Je úžasné, že i když máme tmu doma, tak děti respektují, že jsem ve tmě. Při mém posledním pobytu
měly jednou za den povoleno mne jít navštívit. Byla to pro mne velká výzva, protože mi sdělovaly, co se děje, že má tatínek teplotu a podobně. A protože jsem nastavená na pečování o své blízké, bylo pro mě těžké „jen sedět“ a nic nedělat. Musela jsem dělat terapeutku sama sobě.

K tomu, že jste průvodkyní, se ještě dostaneme. Nyní mi řekněte jaké máte pocity, když nyní vyjdete ze tmy.
Já to přirovnávám, že se znovu narodíte. I zpětná vazba od klientů je, že ve tmě je to bezpečný prostor dělohy. A když jim chodím otvírat s rozbřeskem, tak vnímají paprsek, který po celou dobu pobytu chybí, že je volá ven, ale jim se velmi často z toho bezpečna nechce. Uvědomují si, že realita, kterou žijí, není harmonická. I když se vždy den před koncem těší, často před východem dlouho sedí na posteli, pijí si čaj, a pomalu se rozhodnou vyjít. První kroky ze tmy jsou velmi vědomé. Po tmě se tělo musí stabilizovat, často se motá hlava, sednou si před domeček, stabilizují se, zintenzivňují se barvy, čich, zrak i sluch. Toto většinou odchází asi po hodině – jsou stabilizovaní a mohou se projít na východ slunce. Vidět přírodu znovu je obrovský prožitek, je to to, co zapomínáme, co máme běžně každýden před sebou. Po tmě si začneme uvědomovat, jak je to velký dar.

Pokud s tmou nemá někdo žádnou zkušenost, jak dlouhý pobyt doporučujete?
Doporučuji určitě týden. Tři až čtyři dny trvá, než se oprostíme od běžného vnímámí – co musím, co budu dělat, kolik je hodin… Poté se člověk dá do plynutí a nechá se vést. Chci a jdu to udělat – cvičit, umýt se, meditovat… a není v tom „musím“. Proto vždy říkám – pojďte na týden. Pokud odejdete po třech dnech, je to dobrá zkušenost. Ale nezakusíte tu zkušenost, kterou vám tma může přinést po týdnu.

Máte i negativní zpětnou vazbu na tmu?
Stávalo se, že mi po dvou dnech řekli, že už tam nikdy nevlezou. Odpovídám, že vím proč – protože jste byli jen se svou myslí, s těmi největšími hrůzami a starostmi, které jste nedostali pod své opratě.

Když někdo chce ukončit pobyt dřív, může?
Ano, samozřejmě. Nepřesvědčuji nikoho. Tito lidé odejdou, ale je to zkušenost, na kterou se nezapomíná. Je to reálné setkání s naší myslí. A tak prožíváme naše životy opravdu, umíme se podívat, že tvoříme naše myšlenky – jednou se ke tmě třeba znovu vrátí právě díky této zkušenosti.
Pokud ale přijdou lidé třeba i na jeden den či noc, tak je to také skvělé, protože jsou sami se sebou. Sedí a meditují. Meditace je o tom, že jsme v klidu sami se sebou. To možná odrazuje i spousta lidí od meditace, protože si myslí, že si sednou a budou meditovat, ale přichází tisíce myšlenek. Náš život je celoživotní meditace.
Tma je jedna z pravdivých cest, kdy se dozvíme, jak jsme na tom. Když lidé odejdou dřív, je charakteristické pro naši mysl je, že je ego dostane ven a pak je bičuje, že tam nevydrželi. V takovém případě říkám, že je to pro ně zkušenost a informace na čem mohou pracovat.

Když jste byla poprvé ve tmě, co jste tam prožívala?
Léčení sama sebe přes setkání s maminkou, která mi zemřela ve 14 letech. Dosycení malé Aničky, která potřebovala opečovat a slyšet „Jsi skvělá, jdi do světa“ – to jsem v tomhle věku nedostala. A myslím si, že setkání s ní trvalo třeba pět hodin, kdy jsme plynuly. Velký a nejintenzivnější prožitek, který jsem potřebovala a dopomohl mi v životě poskládat puzzle – i to, proč jsem byla v životě nemocná, kdy jsem očekávala, že mě budou všichni přijímat a chválit. V životě to takto nefunguje, pokud si to člověk sám nedá. Více si po té zkušenosti věřím. Ve tmě to přichází samo – to, co člověk v danou chvíli potřebuje, to přijde.

Setkávám se s pocity, že se lidé do tmy jít bojí…
Když se někdo rozhodně jít do tmy, už má strach zpracovaný. Ale je to jedna z fází.
Často hodně lidí pochybuje o tom, že vyjde ze tmy a bude stále stejný člověk. Nebudete, vyjdete ze tmy a máte sama sebe raději, tím pádem máte ráda o to víc i ty druhé lidé. Hodně lidí přichází se strachem, co budou prožívat, co uvidí, s kým se potkají. Zpětná vazba ale je velmi často: cítil jsem se tam bezpečně a to mě překvapilo. Myslím, že to evokuje prenatalní období – tma, těsno, tlumené zvuky. To ale může být těžké pro člověka, který v prenatalu prožíval traumata. Často se i stane, že v den východu ze tmy jdu vzbudit daného člověka a než vyjde, cvičím si, medituji a čekám na něj. Když vyjdou, vidím je jít naší zahradou, zastavit se. Často brečí. Dojímají se nad stromem, kapkou rosy, zvířaty…

Co když se právě toho pláče lidé bojí?
Tma je úžasná v tom, že pokud chtějí, mohou se ve tmě setkat se mnou a o všem povídat. Tady se vracíme k té mé roli průvodkyně a psychoterapeutky. Máme vždy domluvu, že když nesu jídlo, zaťukám. Pokud se mi neozvou, vše je v pořádku a mohu jít. A nebo mne pozvou dál, protože potřebují mluvit. Trochu jiné je to u mužů, kteří si to chtějí prožívat sami, nemluví a často po konci pobytu řeknou, že ve tmě brečeli. Dva až tři dny po vyjití ze tmy doporučuji si ještě dopřát klid, nejít rovnou do práce.

Jak dlouho vydrží pocit či „nabití“ ze tmy?
Velmi záleží na tom, jak se sebou člověk dál pracuje – chodí sem lékaři, obchodní zástupci, u nich si myslím, že návrat do běžného vnímání je rychlejší. Jeden „obchoďák“ se u nás stavoval po měsíci na čaj a říkal, že už by mohl jít znovu.  Ale reálných je klidně i pět let, jako to měl můj manžel. Jak jsem říkala na začátku, už nikdy se nevrátíte do úplného vnímání reality jako před tmou. Přirovnala bych tuto zkušenost k porodu, k setkání s úmrtím blízkého člověka… ani po těchto zážitcích už člověk není nikdy stejný. Změní nás to. Ve tmě něco necháme, zažijeme pláč, smutek, vztek, ale když tyto běžné projevy lidského ega překonáme, přijde úleva.

Stává se, že po pobytu potřebují lidé dále směrovat?
Ano, někdy se mi stane, že se s lidmi, kteří u nás byli ve tmě, dále pracuji – pracují na sobě, dosycují se, doléčují, děláme různé dechové techniky. Pokud mám informaci o sobě, je dobré ji nenechat vyšumět, ale chopit se jí a pokračovat v této cestě. Pokud bychom neztratili podstatu napojení, nikdy nemůžeme prožívat, co prožíváme – traumata, křivdy, nedocenění… Když se dítě narodí, je naprosto napojené a oddané, nic neřeší.

Pro koho tato technika není vhodná?
Není vhodná pro člověka s úzkostmi či atakami. Takový člověk se musí nejprve sám opečovat, dostat se do klidu. Tato metoda není vhodná pro každého, ale je velmi účinná. Přirovnala bych to, když  hodíte dítě do vody, aby se naučilo plavat…

Jde o práci s lidmi, nikdy nevíte v jakém rozpoložení se právě nachází člověk, který je na pobytu a nesete mu stravu. Je „průvodcovství“ náročné?
Kdybych toto dělala pět nebo deset let zpátky, tak by to pro mě bylo velmi náročné a velká výzva. Ale mám radost z každého života, který se nad sebou zamyslí, má projevy emoční, pláče nad sebou. Vnímám to jako dar, že mohu. To je celé. Důležité je i to, že všichni v rodině jsou připraveni, že jdu do tmy za klientem, kde mohu zůstat pět minut, půl hodiny, nebo třeba tři hodiny. Proto zcela chápu, že jsme se dostali ke tmě až nyní, kdy mi to rodinná konstalace dovolí.

Co byste chtěla říct závěrem?
Není potřeba vyhledávat tmu, tma přijde – tma vás osloví, najde si vás. Ta myšlenka jít do tmy přijde sama…

Děkuji za rozhovor: Jitka Maděrová
foto: Jitka Maděrová

Zajímá vás pobyt ve tmě? Chcete ho zažít? Informace najdete na www.tma-semily.cz