ROZHOVOR • JAN BUZEK: „Je zajímavé, že drtivá většina informací je úplně jednoduše dostupná”
Jan Buzek založil vlastní nakladatelství Zakázané vzdělání s podtitulem: „Na začátku byla vůle podělit se s přáteli o zajímavé čtení, nyní vydáváme knihy, které mají čtenářům co říct.” Věnuje se různorodým tématům, která ho osobně zaujmou, a která chce předat českému čtenáři k přemýšlení či rozšíření obzorů. Jeho zatím nejúspěšnější kniha je Jiné dějiny Římského imperia, jíž se prodalo přes 6 tisíc kusů (což je na český knižní trh vysoké číslo), věnující se jinému pohledu na dějiny a vysvětlující některé „nelogické trhliny”. Pokud máte chuť na cestu za neznámým dobrodružstvím, přečtěte si rozhovor s Janem Buzkem a hlavně přijďte 15. dubna na velmi zajímavou přednášku do sedmihorského Recallcentra, kde se dozvíte mnohem víc a můžete dostat odpovědi na své otázky.
Jak jste se dostal od své profese, která s knihami neměla nic společného, k překladům knih?
Když člověk dojde do nějakého věku, začne si klást životní otázky, objeví Čtyři dohody, pátou dohodu… ale za dva roky se mu to celé vyčerpá. Byl jsem smutný, že už na nic nepřijdu, nebo už se nic nedozvím. A pak jsem si vzpomněl, že umím rusky, protože jsem tam celé mládí s rodiči bydlel, ale pak vůbec jsem tu řeč vůbec nepoužíval. Začal jsem s hledáním, nejprve jsem poslouchal, pak jsem začal číst. Jeden autor mne natolik zaujal, že jsem od něho přečetl jednu knížku, druhou, třetí, čtvrtou… A pak jsem narazil na knihu Kdo přinutil Hitlera přepadnout Stalina, ta pro mne byla natolik objevná – a přitom jsem se od druhou světovou válku vždycky zajímal – že jsem si říkal, že to přece není možné, abychom to u nás nevěděli…
Tuto knihu jste nakonec i vydal, že? Ano. Jde o první knihu, kterou jsem vydal. Nejdřív jsem překlad chtěl dát zdarma na internet, pak jsem chtěl překlad prodat, no a nakonec jsem se rozhodl, že musím knihu vydat sám.
Rusko je nyní velmi kontroverzní téma… Pro někoho ano. Osobně Rusko respektuji. To je celé. Kamkoliv jedete, musíte se chovat s respektem. Ať se na to díváme, jak chceme, je to země odkud k nám přicházejí suroviny. My jsme typicky průmyslová zpracovatelská země a musíme mít suroviny, abychom mohli ukázat, co umíme. Nikde nejsou lacinější suroviny než v Rusku. A nikde nejsou snazší trhy než v Rusku. Takhle to tady doteď bylo. A mění se to jen proto, že nám někdo ze zahraničí řekl, že teď to má být jinak.
Vraťme se ke knihám. Překládáte vždy stejná témata?
Překládám to, co se mi líbí, nejde o nějaký souvislý soubor či jedno téma. Chci jen dělat, co mě baví. Hledám si autory, kteří jsou originální a něčím opravdu zajímaví. Například jsem vydal i knihu o ezoterice Cesta k vlastnímu Já – Praktická příručka k transformaci osudu. Ona je to vlastně neezoterika. Je o tom, jak cílů, pro které si chodíme ke kartářce, léčiteli nebo astrologovi, dosáhnout vlastním přemýšlením, uvažováním, správným vedením života. Protože štěstí a zdraví je jenom důsledek správného chování.
Řídíte se tím? V životě se něčím řídit a mít to jako svůj běžný zvyk není vůbec jednoduché. Ale je dobré vědět, že něco takového existuje a funguje a držet se toho.
Knihy překládáte sám? Ne, to by se nedalo zvládnou. Vydal jsem jedenáct knih a přeložil jsem jich jenom polovinu. Na knihách, které pro mne přeloží někdo jiný, je ale další práce – znovu přečíst, poupravit… Protože i když knihu někdo přeloží perfektně, používá například jiný slovník, nebo třeba i samotné knihy jsou v nějaké “lajně”, v nějakém pokračování, čili musíte zachovat terminologii dané knihy.
Ověřujete si některá fakta, která jsou v knihách překládaných autorů uvedeny? Některé informace si ověřuji a mluvíme o nich s autory. S některým autorem se třeba prakticky neznám, ale například zrovna s Tamanským jsme blízcí přátelé. Telefonujeme spolu pravidelně hodiny a hodiny a probíráme, konzultujeme…
Máte nějaké oblíbené téma pro knihy? Když se mi téma a kniha líbí, když k ní zahořím, přeložím ji. Téma je mi jedno. Rusové jsou velcí filozofové, čili jejich myšlenky jsou opravdu hluboké, mají nápady, nad kterými je třeba opravdu přemýšlet. Takže ruská filozofie mě samozřejmě velmi baví, i když oni sami o ní tvrdí, že je spíš védická.
Pojďme se podívat na knihu Jiné dějiny římského imperia od zmiňovaného Alexandra Tamanského, předpokládám, že to je vaše nejúspěšnější knížka? Ano, dá se říci. Je poměrně těžká na čtení, ale zároveň je to taková učebnice, kterou by si člověk měl přečíst. My vybavení školním vzděláním neumíme věci zasadit do souvislostí. V Rusku vznikla skupina lidí, kteří spolu přímo nespolupracují, ale nezávisle na sobě nejsou spokojení se školním výkladem dějin a říkají, že výklad, kterého se nám dostává, má řadu logických trhlin. V polovině devatenáctého století existoval jakýsi Nikolaj Morozov, který byl zavřený za doby cara, v devadesáti letech nastoupil na frontu… Byl to asi první známý člověk, který řekl, že dějiny jsou zkreslené. Došel k tomu čistě na bázi studia Bible. Tamanský vysvětluje, že města a peníze jsou vrstevníci. Kdyby nebyla města, nebyly by peníze. Peníze bez měst nemají žádný smysl a města bez peněz také ne. Když člověk pochopí toto, pochopí i rozložení sil v Evropě a na světě, kdo komu vládne a jak se síly převtělují. To je ale povídání na přednášku, která nás čeká v Sedmihorkách.
Pokud dáváte informaci, že byly dějiny jinak, tak proti vám jistě stojí spousta lidí, kteří tomu nevěří a chtějí argumenty… Vždy budou existovat lidé, kteří přemýšlí stádově, je to pohodlné. A naopak budou existovat lidé, kteří hledají a mají svou hlavu. Dějepis je ve škole součást výchovy. Když nám o dějepise vysvětlí s kým byl vždy problém a kdo nám vždy šel na ruku a jak na ně máme nahlížet, tak to už má ten státotvorný prvek. V každém případě dějepis je řídící nástroj na lidi. Nejde o to, jestli to tak bylo nebo nebylo, protože takhle to tady máš napsané, tak to takhle zkonzumuj a chovej se podle toho.
Pokud máte proti sobě skeptika, určitě bude chtít vědět, odkud se berou dané informace… Je zajímavé, že drtivá většina daných informací je úplně jednoduše dostupná. Například se učíme o nějakých podivných cestách v Jižní Americe. Tyhle cesty vypadají úplně stejně jako v Itálii, mají stejnou architekturu. Technologie kladení kamenů je úplně stejná jako na jiném kontinentě – v Itálii. A vědě se vyplatí lidem říkat, to je nějaká předpotopní civilizace, nebo vymřelá vysoce technologická civilizace, která tady postavila takové silnice. Jsou široké 4 metry a byly dle odborníků určené pro pěší, protože jejich kultura neznala nebo nepoužívala kolo. Ne, takhle široké byly, aby se tam mohly vyhnout vozy. Tamanský říká, že tyto silnice byly zarostlé, kameny na nich byly jen zpevnění. Ale nahoře byl normální trávník, protože vozy převážely zboží a kola se koulela po měkké hlíně, aby se nerozbil ani vůz, ani náklad.
Další zajímavá věc, že údajně nejstarší peníze byly římské. Římské peníze se našly po celé Evropě, v Polsku i na Ukrajině – zejména podél řek. A dál také na západoafrickém pobřeží, v jížní Africe až po Mozambik. V arabském světě se římské peníze nenašly. A od Mozambiku se římské peníze našly v jižní Indii a na Ceylonu, ale také v Japonsku či Venezuele. No, tak to by musel být nějaký nadšený středověký numizmatik, který vozil peníze po celém světě. Ale pokud si představíme, že všechno se odehrálo ve středověku a římská církev jako řídící orgán měla své řády – “ministerstva” s pobočkami po celém světě. Každý řád rozvíjel svůj obor a ten šířil po celém světě…
Vydal jste také zajímavou knihu o vlajkách… Ano, málokdo si uvědomuje, že na tomto široširém světě všechny státy používají vlajky stejně. Většinou mají jeden formát, jsou opravdu výjimky, kdy mají formát jiný. Lidé jsou na celém světě různí, mají různou kulturu, různé tradice, ale vlajky používají všichni stejně. Znamená to, že někdo musel rozdat vlajky státům a s nimi i přesná pravidla. Vlajka také skrze barvy, znaky a jejich postavení ukazuje symboliku – jaký má stát program, misi. Například si představte, že Německo mělo za úkol zbrojit a válčit a na takový projekt dostalo červenou vlajku s hákovým křížem. Když „projekt” skončil, zase dostalo zpět známé pruhy. Čili vlajka pokaždé něco znamená a zmíněná kniha pojednává o tom, jak si udělat alespoň elementární obrázek o vlajkách, významech i zemích.
Máte ještě nějaký příklad z historie? Napadá mne třeba taková zajímavost, že když měla Anglie celý svět jako kolonii, tak principem kolonie, bylo to, že dané koloniální území nesmělo obchodovat napřímo s žádnou jinou zemí. Dokonce mělo vlastní samosprávu, vlastní peníze, ale obchodovat mohli jenom s Anglií. Druhé omezení bylo, že si kolonie nesměly vyrábět vlastní pracovní nástroje. Všechny lopaty, krumpáče, pily… všechno museli dovážet z Anglie a nebo nakupovat od certifikovaného anglického obchodníka. A to mělo jaký důvod? No, aby se nemohli postavit na vlastní nohy. Proto srp a kladivo jsou symbolem boje za nezávislost a teprve tam si to půjčili komunisté.
Nedávno jste vydal poslední knihu Prezidentova archa také od Alexandra Tamanského… Ano, je to román, jehož hlavním hrdinou je děj samotný. Dobře se čte a myšlenka je stejná jako u kniny Jiné dějiny římského imperia. Začíná banální vraždou amerického politika v Římě a jejím vyšetřováním Američany. A během vyšetřování se baví o tom, čím se ten politik zabýval, proč jel do Říma, a co tam chtěl navštívit, a co byly jeho poslední slova… Ukázalo se, že se zabýval dějinami. Jiná skupina v Rusku se take zabývá dějinami. Cestou zkoumání alternativních, ale reálných dějin jedna skupina přijde na to, jak přeorganizovat světový obchod tak, aby se předešlo 3. světové válce. Vypracuje potřebný plán, který je třeba nabídnout protistraně. Ale jak to udělat, aby jej při své ješitnosti přijala za svůj? Tak o tom je Prezidentova archa.
Na co se mohou diváci těšit v rámci vaší přednášky v Recallcentru? Na vůli zaujmout a pobavit a na nehraný zájem zodpovědět nebanální otázky.