O Drábských světničkách jsou známé dvě navzájem si podobné pověsti…

POVĚST PRVNÍ
Před dávnými lety se v opuštěném skalním hradu Drábské světničky usídlil obr zvaný Dráb a snad i podle něj získal hrad svůj přídomek „drábské“. Veliký obr Dráb se sem i se svou ženou uchýlil proto, aby jej okolní sedláci, kterým škodil a bral úrodu, nemohli vypátrat a spiknout se proti němu. Dráb byl tvorem velice společenským, a proto již několik týdnů poté, co mu zemřela žena, jej začala tížit samota. Rozhodl se tedy, že si přivede do své skrýše novou, mladou a krásnou ženu. Jednoho dne, když sedlákova dcera Apolenka prala v potoce prádlo, Dráb se k ní nenápadně přiblížil, pevně ji sevřel ve svém náručí a pelášil s ní zpět do svého hradu.

Apolenka byla bystré děvče a brzy si povšimla, že v Drábově srdci je přece jen kousek citu a dobroty. Po dlouhých měsících, jež strávila pouze v jeho přítomnosti, jej poprosila, zda by jí nedovolil navštívit rodiče na statku. Obr byl toho dne v dobré náladě, a tak svolil. Vyřkl však svou jedinou podmínku: „Pustím tě, ale musíš mi slíbit, že se do večera vrátíš.“ Apolenka přikývla a brzy se vydala na cestu ke svému domu.

Rodiče ji přivítali se slzami štěstí, ale ve chvíli, kdy jim prozradila, že se večer musí vrátit, opět posmutněli. Dcerka jim však povídá: „Ničeho se nebojte, maminko a tatínku, vím, jak obra obelstít. Až půjdu zpět k němu, vezmu si s sebou klubíčko příze a budu jej odvíjet a vyznačím tak cestu k Drábově skrýši.

Jak Apolenka řekla, tak se také stalo. Když se přiblížil večer, vydala se k Drábovu obydlí skupina několika silných a urostlých chasníků. Počkali, až obr usne a svázali jej silnými provazy. Obr se ale brzy probudil, rozhlédl se kolem sebe a při pohledu na mladé muže povídá: „Kdybych chtěl, zpřetrhám vám vaše lana jako nitě. Jsem však již starý a vy jste mě připravili o mou dívku. Nechci tu déle zůstat.“ Po těchto slovech ho chasníci naložili na žebřiňák a odvezli daleko odtud.

Cestou jim obr Dráb povídá: „Nejsem tak zlý, jak si myslíte, a abych vám to dokázal, prozradím vám, kde najdete můj poklad. Na sv. Jana kopejte pod borovicí, na kterou jako první zasvítí paprsky ranního slunce.“

Svátek sv. Jana nebyl daleko a lidé se toho dne opravdu vypravili poklad hledat, nikdy se jim ho však najít nepodařilo. Snad je ve skalách ukrytý dodnes.

POVĚST DRUHÁ

O obrovi z Drábských světniček

Nedaleko Mnichova Hradiště stojí pískovcové skály. Vypadají jako tajemný hrad, ve kterém jsou rozsedliny a jeskyně. Prý tam za dávných časů bydlel obr, zvaný Dráb. O obrovi z Drábských světniček se vypráví tato pověst.
Dráb bydlel ve skalách, tak daleko od lidí, aby jeho bouřlivé kroky nerušily klid vesnice, ale tak blízko, aby si mohl dojít pro dobytčata k obědu. Jeho žena však zemřela a on neměl nikoho, kdo by mu hospodařil.Proto se jednoho dne vypravil do nedaleké vesnice.Těšil se, že získá děvečku, která by mu ve skalách pomáhala. Tu zahlédl na poli krásné děvče. Vzal ji do dlaně jako malého vrabčáka a donesl ji do jeskyně. Ačkoli byl na dívku Aničku Dráb hodný, plakala a chtěla se vrátit domů.

“ Mohla bych se jít podívat za maminkou a tatínkem? Jistě se jim stýská!”poprosila jednoho dne obra. “ Samozřejmě, ale do večera se vrať!” odpověděl Dráb. Anička se mu velmi zalíbila, nechtěl ji ztratit. To bylo ve vesnici radosti! Anička všem vyprávěla, jak u Drába bydlí a jak mu pomáhá! Nechtělo se jí zpět do tmavé jeskyně, ale věděla, že dala Drábovi slib.
“ Víš co, Aničko?” zapřemýšlela její maminka, která chtěla, aby Anička zůstala doma,” vezmi si hrstku popela a až půjdeš k obrovi, syp ho na cestu. Tak poznáme, kde obr bydlí, najdeme ho a vysvobodíme tě!” Anička souhlasila. Když se vracela k Drábovi, sypala na cestičku popel. Lidé se za dívkou vypravili, ale popel už byl dávno rozfoukán větrem. Anička musela u obra zůstat.
Po čase Anička opět Drába poprosila:”Drábe, ráda bych se podívala do vesnice, zda-li jsou rodiče v pořádku.” I nyní obr souhlasil:” Ale jenom do večera.” Den, který Anička trávila s rodiči, utekl jako voda a Anička se musela rozloučit. Tentokrát jí však maminka dala klubíčko:” To klubíčko pečlivě odmotávej a my podle něj najdeme cestu do obrovy jeskyně.” Anička souhlasila. Když se vracela domů, odmotávala z klubka přízi. “ Daří se rodičům dobře?” ptal se Dráb, když se Anička vrátila.“ Dobře,” odpověděla Anička, když v tom uslyšeli hlasy. “ Co se děje?” zeptal se Dráb. Ale již tušil, že ho Anička zradila, že lidem ukázala cestu k jeho ukrytému obydlí. Vesničané se ocitli před jeskynní a křičeli na Drába:” Pusť Aničku! Je člověkem a má žít s lidmi!”
Dráb se posadil na mohutný pařez a řekl:” Vím, že lidé mají žít s lidmi a obři s obry. Ale já nemám nikoho, proto jsem byl rád, že mi tu Anička pomáhala. Dobře, pustím ji zpátky. Za její služby se odměním. Až budete na sv.Jana slunce vstávat, pozorujte, na kterou borovici dopadnou první paprsky. Tam je poklad.”
Lidé se zamysleli. Nejprve chtěli obra Drába svázat a odvést daleko do jiného kraje, ale nyní pochopili, že on není zlý, že se snaží s lidmi dobře vycházet. “ Obře,” promluvil nejstatečnější z nich,” jsi hodný, neublížíme ti! Jestli chceš, zůstaň dál ve své jeskyni!”
Vesnice netrpělivě čekala na den sv.Jana. Za svítání už všichni stáli na nohou a pozorovali, kam slunce zasvítí. Jakmile sluneční paprsky dopadly na mohutný strom, začali kopat. A opravdu! Nalezli truhlu plnou pokladů! To byla výslužka Aničky, kterou jí Dráb věnoval.
Lidé začali Drába navštěvovat, aby se necítil tak sám. Obr měl z každé návštěvy velikou radost! A když bylo potřeba, pomohl vesničanům orat pole či sklízet úrodu! Lidé si vážili Drába a Dráb lidí. Z velkého přátelství vzniklo i pojmenování těchto skal, kterým nikdo neřekne jinak než Drábské světničky. Až si půjdete prohlédnout Drábské světničky, podívejte se do všech možných skrýší. Obr Dráb prý neschoval všechny zlaťaky pod strom, ale některé zlaté mince ukryl také do jeskyně, ve které přebýval! Třeba budete mít štěstí!

Zdroj:
rozhlas.cz
cesky-raj.info