KOUTEK PRO RODIČE: Zužující se horizonty dětství – I. díl
Vyrůstal jsem v Praze, v klidné čtvrti na přelomu 70. a 80. let. Od první třídy jsem chodil do školy sám, bez doprovodu rodičů. Bylo to docela daleko, nejdřív ulicí přes kopec, pak po pěšině kolem lesa, muselo mi to trvat nejméně 20 minut. Od třetí třídy jsem začal jezdit do ještě vzdálenější školy, několik zastávek autobusem a potom skoro 10 minut pěšky po chodníku u rušné silnice a přes křižovatky. Cesta zpátky byla vždy o hodně pomalejší, protože jsme ji trávili hrou s kamarády. A nekončila ani potom, co jsme se dostali domů. Většinou jsme jenom hodili tašku do kouta,
někdy něco snědli a zase jsme vybíhali ven. Pohybovali jsme se zcela svobodně v okruhu jednoho dvou kilometrů od domova, běhali po kopcích, lezli na stromy, hráli si na indiány, jen tak z kamarádství se prali a kutáleli po louce. Fotbal jsme hráli na ulici, a když jednou za čas projíždělo
auto, prostě jsme na chvilku hru přerušili a přenesli branky (většinou školní aktovky nebo kusy oblečení) na chodník. Vyhledávali jsme také tajemná místa a dobrodružné situace. Prozkoumávali jsme, kudy přesně vedou vlakové koleje, které rozdělovaly naši čtvrť, ale zvenku byly schované
v husté zeleni. Někdy jsme nakoukli i do vlakového tunelu. Pochopitelně jsme dávali pozor, abychom včas stihli utéct, když se začal blížit vlak, přesto nám srdce v takových chvílích divoce bušila a cítili jsme je až v krku. Později jsme ve vedlejší čtvrti prolézali opuštěné domy určené k demolici. Zkouškou odvahy bylo jít sám a bez baterky až dolů do temného sklepa a jako důkaz odtud přinést nějaký pohozený předmět. Nevzpomínám si, že by se při všech těchto hrách někdy někomu něco stalo, kromě běžných modřin a odřenin.
Pamatujete si něco podobného? A teď si vedle toho zkuste představit současnou generaci. Mohou dnešní děti prožívat podobné věci a získávat podobné zkušenosti? To stěží. Nikdo netvrdí, že jen naše dětství bylo správné nebo že dříve bylo všechno lepší. Nebylo. Měli jsme méně hraček, rodiče na nás byli přísnější, nemohli jsme rozvíjet svůj nejhlubší zájem ve specializovaném kroužku a většinou jsme poznali jen málo míst kromě svého bydliště a chalupy u babičky. Ale oproti současným dětem jsme měli daleko více času na svou vlastní hru venku a mnohem větší svobodu pohybu. Přestože jsou tyto proměny dětství dnes docela dobře známé a většina ze současné generace rodičů je mohla
na vlastní kůži pozorovat, jen málokdo si opravdu dostatečně uvědomuje jejich široké souvislosti nebo pravděpodobné příčiny a dopady.
Text pochází z knihy Svobodná hra – jak nechat vyrůst radostné, odolné a samostatné děti,
autoři: Justina a Petr Danišovi.
foto: Justina Danišová
Vydalo nakladatelství Smartpress
TIPY NA DĚTSKOU HRU: OHEŇ
Mohlo by se zdát, že oheň do dětských rukou nepatří. Ale… Je dobré dítě s ohněm seznámit, ukázat mu co umí a jaký je sluha či pán. Je mnoho zajímavých her, které budou kreativní a zároveň bezpečné.
Jaké hry s ohněm můžete zkusit?
Vezměte děti ven a na jednoduché pícce (kameny, plech, oheň) zkuste upéct třeba placky. Nechte děti, ať si sami připraví těsto, rozdělají oheň (najdou dříví, postaví, zatopí…) a placky upečou. Adventní čtení (čtení při svíčkách), svíčka se vzpomínkou (zapalujte pravidelně svíčky s dětmi a vzpomínejte třeba na pradědečka, nebo i na to, co jste spolu s dětmi zažili), probíhání kouřem (kdo si na tuhle hru nevzpomíná?), uhel na malování (s ohořelými větvičkami můžete kreslit na dřevo, papír či chodník).