CO ODHALUJÍ ZRCADLOVÉ NEURONY?
V minulém díle jsme se podívali na to, jak mozek sám udržuje plnou kapacitu neuronových spojů pro ovládání ruky, kterou na základě doporučení našich autorit nijak zvlášť nerozvíjíme i když naštěstí za posledních padesát let ji ani významně nepotlačujeme. Pomocí motorického homunkula jsme si ukázali, že moderní společnost nesmyslně zdůvodňuje a prosazuje jednostrannou preferenci jako normu, ačkoli se mozek těmto trendům posledních 10 000 let žádným způsobem nepřizpůsobil. Navíc z historických podkladů, které jsem nasbíral, to nevypadá, že by vyhraněná pravorukost byla před průmyslovou revolucí tak rozšířená, jak je nám předkládáno. K tomu se ale vrátíme později. Dnes se podíváme na zrcadlové neurony a jejich poselství. Na nich si můžeme ukázat, co může stát za dnes zcela běžným jevem ve společnosti, tedy že 90 % populace jsou praváci.
Objev zrcadlových neuronů byl učiněn teprve v 90. letech minulého století a za jejich objevem stojí italský neurolog Giacomo Rizzolatti se svým týmem. Tyto speciální typy neuronů se aktivují jak při vykonávání nějaké činnosti, tak i při pozorování této činnosti prováděné někým jiným. Když někdo například zvedne ruku a my ho při tom pozorujeme, částečně se u nás aktivují stejné neurony, jako bychom ruku zvedali sami. Mozek tím „zrcadlí“ činnost jiné osoby, jako by ji pozorovatel prožíval sám. Tyto neurony byly také objeveny u opic, koní, psů, delfínů, papoušků a dalších živočichů a slouží především ke schopnosti učení se nápodobou. To by také vysvětlovalo „pravorukost“ opic žijících v zajetí při výzkumech vyhraněnosti jako „evolučně vyššího vývojového stupně“, jak jsem zmiňoval v první části. Hlavně to ale také vysvětluje „přirozenou pravorukost“ většiny dnešní populace.
Od roku 1869 začala být v Rakousko-Uhersku důsledně vyžadována povinná školní docházka a až do roku 1967 se levorukost ve škole netolerovala, takže docházelo k tvrdému a násilnému přeučování leváků. Levorukost tak byla potlačována už preventivně v rodinách před nástupem do školy, protože v té době bylo na levoruké pohlíženo jako na méně inteligentní. Ještě v počátcích 20. století se totiž pravá mozková hemisféra (zodpovědná za řízení levé ruky) považovala za méněcennou a hloupou část mozku. Levorukost jako stigma, se tak táhlo až hluboko do druhé poloviny 20. století.
Například herec Oto Šimáček (pan Tau) byl levák, ale svůj slavný grif na buřince při čarování se musel naučit rukou pravou. Nebylo totiž přípustné, aby kladný hrdina dětského příběhu byl levák. Vzhledem k represivním opatřením proti levákům v minulosti je tak zřejmé, že populace se postupně stávala více a více pravorukou. Později, díky zrcadlovým neuronům, se děti přizpůsobovaly už přeformátovaným „pravorukým“ rodičům, protože prostě jenom napodobovaly maminku, která jim podávala hračku nebo třeba pití pravou rukou. Děti navíc brzy rozpoznají, že okolí je více chválí, když používají pravou ruku a přizpůsobí se. Dnes, kdy jsme k levákům tolerantější, je mnohem více vidět, že předškolní děti často při různých činnostech ruce spontánně střídají. Proč tedy systém trvá na vyhranění laterality před nástupem do školy? Na to se podíváme v dalším pokračování tohoto seriálu.
Autor: Jiří Tille, nositel myšlenky „Vycentruj se“, www.vycentrujse.cz
