4. 3. – 24. 4. • VÝSTAVA VÝBĚRU Z DÍLA VÁCLAVA POKORNÉHO – Galerie Detesk Železný Brod

Přehlídku obrazů a grafických listů Václava Pokorného (1914 – 2005) si od 4. března připravila Galerie Detesk v Železném Brodě.

pokorny_VÁCLAV - DETESK - ČESKÝ RÁJ V AKCIVáclav Pokorný se narodil v Plzni. Pražská vysokoškolská studia ukončil v roce 1936. V roce  1946 na pozvání spolužáka Viktora Vorlíčka a doporučení profesora Cyrila Boudy se přestěhoval do Jablonce nad Nisou. Střídavě působil jako pedagog na jabloneckých odborných školách nebo jako výtvarník v Železném Brodě, aby se konečně v roce 1963 stal umělcem na „volné noze“.

Výstava potrvá do 24. 4. 2016

TIP: Více o akcích GALERIE DETESK

MUZEUM A GALERIE DETESK, Náměstní 3. května č. p. 20, ŽELEZNÝ  BROD
Otevřeno je denně včetně víkendů a svátků  9.00 – 17.00.
www: http://galerie.detesk.cz/

Do zrekonstruovaného objektu na železnobrodském náměstí umístila společnost DETESK svoji rozsáhlou sbírku uměleckého skla a figurek. Více než 400 exponátů dokumentuje pozoruhodný vývoj železnobrodského sklářství po r. 1920. Samostatné oddělení je věnováno skleněným figurkám. Drátkovým, modelovaným, foukaným i hutnický. Podařilo se jich shromáždit tolik, že tvoří největší soubor figurálního skla u nás i ve světě.

Další součástí objektu je umělecká galerie.

DETESK_ŽELEZNÝ BROD- ČESKÝ RÁJ V AKCI - BANNER

 

detesk_muzeum_galerie_železný brod - český ráj v akci

 

Životní příběh Václava Pokorného je zcela ojedinělý: jestliže obvyklým modelem osudů českých malířů je rozlet v mládí, pak pád, nebo – častěji – sestup tvořivosti, u Pokorného je to obráceně: mladá, mužná léta si odsloužil jako pan profesor a soustavnou a soustředěnou tvorbu rozjel vlastně až v důchodovém věku. Jak nebezpečný hazard, jemu však – naštěstí – vyšel. (Jaroslav Klápště)

 

1914 9. ledna se narodil v Plzni.

Studoval na Státní reálce v Plzni. V primě a kvartě ho učil prof. J. Skupa. Setkal se tam také s Jiřím Trnkou.

1931-1936 Studoval na Českém vysokém učení technickém, katedře architektury (ČVUT) v Praze.

Přihlásil se a byl přijat na Akademii výtvarných umění, ale protože profesuru kreslení a deskriptivní geometrie mohl získat jen na ČVUT, přešel tam.

Studoval u profesorů Oldřicha Blažíčka, Cyrila Boudy, Karla Pokorného, H. Folkmana, F. Petra a J. Sejpky. Studium mu nezajistilo akademický titul, ale umožnilo profesuru. Kreslilo se tam, malovalo, modelovalo a poznávaly grafické techniky, pozornost se věnovala také v minulosti používaným malířským technikám a restaurování.

Spolužáky byli Josef Liesler, Bohdan Lacina, František Studený, V. A. Šrůtek, Viktor Vorlíček a Václav Zikmund aj.

Po absolvování ČVUT nastoupil dvouletou vojenskou službu.

1932, 1934 a 1936 Navštívil Podkarpatskou Rus a maloval tam.

1938 Učil na reálce v Kroměříži. Po mobilizaci narukoval na Slovensko. Po demobilizaci se vrátil. V lednu 1939 byl propuštěn na základě suplentského zákona.

Půldruhého roku pracoval na stavbě silnice.

1940 Zapojil se do uměleckého života v Praze. Ze školy znal Josefa Lieslera, Josefa Podrabského a z Plzně Miru Benešovou, spřátelil se s Lvem Šimákem, Josefem Brožem, Martinem Salcmanem, Rudolfem Semerádem, Zdeňkem Sklenářem, Karlem Černým, Janem Kotíkem, Kamilem Lhotákem, Otou Janečkem a dalšími malíři, s několika spisovateli, herci a hudebními skladateli.

V první polovině 40. let se zajímal o neopakovatelnou atmosféru městské periférie. Maloval obrazy se sociálním podtextem. Promítal do nich také všudypřítomnou techniku. Měl blízko k malířům, kteří se sdružili ve Skupině 42. Znal se s nimi. Jejich první výstavu neobeslal, účast na další mu znemožnilo totální nasazení.

1945 Zúčastnil se Pražského povstání. Vzpomínky na ně promítl do několika obrazů.

Příležitostně spolupracoval s nakladatelstvím Čin a Kmochovým nakladatelstvím.

1945 V září se stal profesorem Vančurova gymnázia v Praze.

1946 Na pozvání spolužáka Viktora Vorlíčka a doporučení prof. C. Boudy se přestěhoval do Jablonce n. N. a začal učit na Státní odborné škole pro umělecký průmysl.

„Odejít z centra uměleckého dění se u nás považuje za uměleckou sebevraždu. Byl to kus idealismu Václava Pokorného. Stranou vývoje a vzájemné konfrontace s pražskými kolegy vytvořil svůj osobitý styl tvorby. Hlavním motivem jeho obrazů se stala žena. Snad by se dalo říct symbol ženy.“ (Vladimír Komárek)

„Ve škole se neobyčejně rychle vciťoval do řemeslných zákonitostí jednotlivých oborů: pomáhal při ryteckém zpracování medailí, náramků a „cigártašek“, předkresloval ciselérům moderní reliéfy pro ceny festivalů a soutěží, navrhoval osobité šperky, prověřoval si svůj výtvarný rukopis na leptaném a pískovaném skle. Vždycky to byl Pokorný a vždycky to zároveň vyšlo jako perfektní řemeslo.“ (Jan Dvořák)

Předpokládal, že se za několik let do Prahy vrátí, ale když byly po Únoru 1948 výtvarné spolky zrušeny a nahrazeny Svazem čs. výtvarných umělců s pobočkami v krajských městech, zůstal.

ČTĚTE TAKÉ:  JARO V BOZKOVĚ! KATAPULT, PANOPTIKO, BRUTUS ČI ENDURO PLES

V Jablonci byli jeho žáky budoucí výtvarníci Karel Beneš, Jan Dvořák, Jiří Hofman, Ladislav a Valerián Karouškové, Bohuslav Knobloch, František Paulů, Zdena Roubalová, Jiří Seifert, Jiří Ščerbakov, Jaroslav Šerých, Jan Šplíchal, Bohuslav Valenta, Libuše Valentová-Kovaříková, Vladimír Sobolevič aj.

1947 Měl první samostatnou výstavu v Jablonci n. N. (s J. Černým).

1948 Měl samostatnou výstavu v Plzni.

Účastnil se přehlídek Sdružení západočeských výtvarníků v Plzni.

1949-1969 Byl členem pobočky SČSVU v Liberci. Do zrušení se podílel na jejích uměleckých a společenských aktivitách. Patnáct let byl střídavě předsedou pobočky a umělecké komise.

V 50. letech jeho tvorbu ovlivnila „sorela“. V liberecké organizaci SČSVU postupně sílil vliv průmyslových výtvarníků, zejména sklářů. Jejich úspěchy na zahraničních výstavách vybízely malíře a sochaře k návratu k odkazu meziválečné avantgardy.

V první polovině 60. let vytvořil cyklus obrazů se sklářskou tematikou, potom sošně pojatých ženských aktů a Menhirů.

1952-1955 Po zrušení jablonecké školy byl s A. Háskem, J. Khýnem, R. Roubíčkem a L. Havlasem zaměstnán ve Výtvarném středisku pro stavby socialismu při sklářské škole v Železném Brodě. Navrhoval dekorativní panely z tzv. stavební mozaiky a zajímal se o tavenou skleněnou plastiku.

Učil také na sklářské škole.

1954 Vrátil se do Jablonce n. N. na obnovenou Střední průmyslovou školu. Setrval na ní do 1961, kdy odešel na dvouletou neplacenou tvůrčí dovolenou.

1963 Stal se výtvarníkem „na volné noze“.

Obrazy z druhé poloviny 60. let předznamenaly jeho figurální kompozice, důvěrné, někdy až provokující umělecké výpovědi o životě a tvorbě.

1970 Členem „normalizačního“ SČVU se nestal a nebyl zván na výstavy severočeských výtvarníků.

V 70. a 80. letech (i později) maloval kvůli jedinečnosti a názorové osamocenosti nesnadno zařaditelné figurální kompozice. Neměly na první pohled identifikovatelné vzory v minulosti, ani v tvorbě současníků. Nenapodoboval nikoho, protože chtěl být sám sebou. Dařilo se mu to. Nebyl lhostejný ani k odkazu starých mistrů a objevům současníků. Nic ale nepřevzal bez přehodnocení a přizpůsobení svým představám a tvůrčím záměrům.

Od poloviny 70. let maloval také mistrovské miniatury.

Od 1985 pravidelně vystavoval s malíři Pojizeří v Semilech.

Grafiku příležitostně dělal již od studentských let, po roce 1945 usiloval o členství ve SČUG Hollar, od 60. let si přivydělával grafickými listy-diplomy.

Od 80. let se věnoval volné grafické tvorbě. Ovládal téměř všechny techniky, ale linoryt, rytinu, čárkový lept a lept s akvatintou měl nejraději.

Knižních značek vytvořil téměř 100, z toho jen za rok 1995 sedmnáct, za rok 2000 osmnáct a za rok 2002 čtrnáct.

Od 90. let obesílal mezinárodní výstavy knižních značek v Chrudimi. Ke sjezdu SSPE (1995) vydal soubor „10+1 exlibris“. Druhý soubor „10 EXLIBRIS V. P.“ vydali chrudimští sběratelé roku 2000.

Vytvářel novoročenky a ilustroval bibliofilské tisky.

Zajímal se o všechno, čím výtvarnou kulturu obohatili předchůdci i současníci, ale vždy se snažil o vlastní, na vnějších vlivech nezávislý výtvarný projev. Zajímavé vnější podněty našel u H. Bosche, Leonarda da Vinci, Arcimbolda, Vermeera van Delfta, Honoré Daumiera, Toulouse-Lautreca, Pablo Picassa aj.

Příležitostně se věnoval portrétní malbě.

2001 Namaloval podle malé černobílé reprodukce a monografie repliku ztraceného obrazu Lucase Cranacha do zámecké kaple na Grabštejně.

2005 19. listopadu zemřel v Jablonci nad Nisou.

 

Obdařen šťastnou letorou dokázal překonat všechny těžkosti minulých let a nalezl bezpečné útočiště v usilovné práci. Šťasten s paletou v ruce a s barvičkami nalezl ostrov svobody uprostřed sebechmurnější doby. Sobectví, chamtivost, závist, netolerance k druhým, vlastnosti, které tak mocně bují v těžkých letech, neměly místa v jeho duši. Naopak: čím zvláštnější byly poměry, tím velkoryseji, nesobečtěji se choval. (Jaroslav Klápště)

 

Samostatné výstavy

Jablonec nad Nisou (1947, 1990, 1994, 1997, 1999, 2004)

Plzeň (1948, 2001)

Liberec (1950, 1965, 1978, 1980, 1982, 1984, 1988 a 1989, 1999, 2004)

Semily (1965, 1977, 1993, 1998, 2001, 2002, 2003)

Lomnice nad Popelkou (1981, 1998, 2004)

Železný Brod (1984)

Staré Hrady u Libáně (1986, 1993, 2004),

České Budějovice (1988)

Paříž (1991),

Sobotka (1992, 1998, 1999)

Jičín, Hradec Králové (1994, 2001)

Hrad Svojanov (1995)

Hlinsko v Čechách, Malá Skála, Slaný (1996)

Rychnov u Jablonce n. N. (1997)

Tanvald (1998, 2001, 2004)

Praha (1999, 2003)

Sychrov (2000)

Nasavrky, Vrchlabí, Kuks (2002)

Neustadt/Weinstrase e. V. (SRN), Slaný, Olomouc (2003)

Prostějov, Opava (2004).

1996, 1998 a 2000 se zúčastnil mezinárodního bienále miniatur ve Ville-Marie (Québeck).

Ukažte tento článek i vašim přátelům: