ROZHOVOR MĚSÍCE VÁCLAV VYDRA: „Divadlo a herectví se nedá provozovat jen jako práce, musí bavit.“

ROZHOVOR MĚSÍCE
VÁCLAV VYDRA: „Divadlo a herectví se nedá provozovat jen jako práce, musí bavit.“

Václav Vydra (* 1965) je známý a velmi oblíbený český divadelní, filmový i televizní herec, dabér a moderátor. Kromě toho je znám jako milovník koní, kterým zasvětil svůj život a volný čas. Nedaleko Prahy má vlastní statek, koně a kromě starostí s nimi si rád užívá i „koňskou“ romantiku. Narodil se do herecké rodiny Václava Vydry a Dany Medřické a svou první roli dostal ve 14 letech ve snímku Zabil jsem Einsteina, pánové. Při počítání všech ztvárněných filmových či seriálových postav Václava Vydry jsem počítala a počítala a ani při druhé stovce ještě nebylo vidět konce. V současné době ho můžete vidět v patnácti divadelních představeních. S jedním z nich – komedií Rukojmí bez rizika – přijíždí tato velmi příjemná herecká osobnost do Českého ráje. Ve čtvrtek 24. srpna můžete zažít Václava Vydru na pódiu Sedmihorského léta. Rozhovor jsme spolu dělali v časové tísni, ale i tak byl Václav Vydra velmi vstřícný a stále usměvavý. Rozhodně si ho nenechte ujít!

Náš rozhovor začnu letní otázkou. Jak se má Václav Vydra v polovině prázdnin, jak si užívá dovolenou?
Děkuji za optání. Letos je to trošku hektické, protože zkouším ve dvou hrách najednou – Muže se železnou maskou na Broadwayi a Sestru v akci v Karlíně, které mají premiéru na podzim. Navíc mne hned od začátku září čeká natáčení jednoho nového seriálu pro televizi, takže letošní prázdniny pro mě už asi skončily.  V srpnu ještě musím stihnout odehrát všechna  naplánovaná představení, kterých je asi patnáct… A ještě někde musím najít čas na koně.

Musím říct, že jste mi právě v jedné větě odpověděl na téměř všechny mé otázky. Zkusíme je rozvést. Zastihla jsem vás na cestě na zkoušku, co tedy právě dnes děláte?
Dnes je to zkouška zmiňovaného představení Sestra v akci, kde hraji Monsignora O’Haru.

Napočítala jsem, že aktuálně hrajete v patnácti představeních, ale ještě v nich nejsou započítána dvě zmiňovaná představení…
V současné době se některá představení nehrají kvůli různým nemocem kolegů, ale pokud dobře počítám ty, která se v tuto chvíli opravdu hrají, pak se dostaneme na devět představení.  Někdy v listopadu se ale přidají i všechna další, takže se na těch zmiňovaných patnáct vyšplháme.

Jak si můžete pamatovat tolik textu?
No, když už se to naučím, tak si to pamatuji, ale nejhorší je naučit se nové texty.

Máte na to nějaký fígl?
Snažím se je naučit na zkouškách v divadle, abych se je nemusel učit zvlášť. A když už to nestačí, tak prostě musím sednout a podívat se na ně. Když to nejde, tak si texty podtrhám a když už je vůbec nejhůř, tak si je opíšu.

To je dobrá metoda, přepisováním textu jsem se učívala na zkoušky a fungovalo to. Pojďme ale k romantickému prázdninovému a zároveň vašemu velkému tématu – koně. Jak jste se k nim vlastně dostal?
Byl to takový můj celoživotní vývoj. Vzniklo to z romantiky divokého západu, což bylo v tu dobu takové momentální poblouznění. Když mi bylo asi dvacet let, tak jsem se poprvé posadil na koně a začal jezdit. S ježděním jsem pak přestal. A někdy v třiadevadesátém jsem se k němu zase vrátil. V roce 98 minulého tisíciletí jsem si koupil svého prvního koně a od té doby by se dalo datovat mé „koňáctví“. To znamená, že 19 let mám vlastní koně. V současné době jich mám sedm. O romantice to ale moc není, i když někdy také. Ale je to spíše o práci a starosti. Ale pořád mě to baví. Nicméně je to pro mě zábava a práce pravděpodobně nadosmrti.

Není mi jasné, jak se dají tyto dvě náročné práce – herectví a koně – skloubit dohromady.
Musíte se hodně otáčet (smích). Lítám jako hadr na holi. Statek mám asi čtyřicet kilometrů od Prahy, bydlím odtamtud sedm kilometrů, takže to mám kousek. A spíše dojíždím od koní do Prahy – do divadla, než z Prahy ke koním. Takže vlastně hodně trávím čas na kolečkách…

A jak trávíte čas v autě, když pominu to, že řídíte?
Třeba telefonováním a když nemusím telefonovat, tak si někdy opakuji text. A když chci úplně vypnout, poslouchám rádio.

Pokud bych se ještě vrátila ke koním, na Váš statek může přijet kdokoliv, nebo je pouze soukromý?
Na statek je možné přijet, ale například vyjížďky na koních nepořádáme. Lidé si mohou ustájit svého vlastního koně, nebo se přijet podívat, případně se ubytovat a přespat, podívat se na koně, na statek, ale nezajezdí si na koni. Pokud chce někdo začít jezdit, tak je nejlepší pořídit si vlastního koně, což je samozřejmě složitá záležitost. Nejprve je dobré umět trochu jezdit a někde se to určitě musí naučit, ale tuto službu na statku neposkytujeme.

Pořádáte i semináře, na kterých přednášíte…
Ano, pořádáme semináře na téma celostní péče o koně a o jejich kopyta.

Co koně a vaše manželka Jana Boušková?
Co má dělat (smích). Vzhledem k tomu, že mi koně zaberou v podstatě veškerý volný čas, který mám a k tomu vykonávám svou profesi – tedy hraji a případně natáčím – tak nám společného času mnoho nezbývá.  Nicméně už se s tím smířila a ví, že jí dávám veškerý volný zbytek času.

Chodí s vámi někdy na statek?
Jezdí se na statek podívat, ale vzhledem k tomu, že nejezdí, tak je to pro ni spíše ztráta času. Ale pomáhá s administrativou statku a zajímá se o jeho chod samozřejmě, ale koně jako takové jdou mimo ni.

Vraťme se zpět k herectví. Je to pro vás práce, zábava nebo obojí dohromady?
Obojí dohromady. Divadlo a herectví se nedá provozovat jen jako práce, to musí bavit. Pokud to herce nebaví, tak jak to pak má bavit diváky. Je to víceméně obojí. To je vlastně i s těmi koňmi podobné, jak už jsem říkal. Já se tak potácím mezi prací a zábavou.

Jste trémista?
Ne… už zdaleka ne. To už bych tu asi nebyl (smích)

Dokážu si představit, že je tréma paralyzující…
Člověk se trémy časem zbaví. Jako kluk jsem míval strašnou trému, ještě na konzervatoři jsem tím trošku trpěl. Ale postupem času to ze mě spadlo. Když člověk nemá některé představení ještě tolik zažité, tak určité rozechvění ještě je, ale to už se asi nedá nazývat trémou. Jinak tréma je malinko paralyzující a člověk si musí pěstovat nějakou sebedůvěru, bez které to není možné. A tréma samozřejmě sebevědomí podrývá, takže je dobré se jí zbavit.

A to se tedy dělá jak?
Různě, na to není jednoznačný recept. Já jsem to vždy řešil tak, že jsem měl kolem ještě další aktivity. To znamená, že jsem tu práci, kterou jsem momentálně měl, nebral jako to nejzásadnější, na čem stojí svět.  Jeden moudrý pán říká: Neberte život moc vážně, stejně z něj nevyváznete živí.

Má další otázka směřuje na společné hraní s vaší manželkou Janou Bouškovou. Ptám se proto, že když dělám rozhovory s dalšími herci, jejichž partner je také z herecké branže, často říkají, že to nedělá dobrotu a jsou raději, když spolu nehrají. Jak je to tedy ve vašem případě?
Já myslím, že nám společné hraní dohromady jde, protože to pro nás znamená další čas, který můžeme strávit spolu. Spojíme příjemné s užitečným.

Kolik máte společných představení?
Pokud se nepletu tak šest

Tím se dostávám i k dotazu na představení Rukojmí bez rizika, kde hrajete také ve společnosti paní Bouškové. S „Rukojmími“ přijedete 24. srpna na Sedmihorské léto. Co od této komedie mohou diváci očekávat?
Je to výborná komediální detektivka, ale myslím si, že bych neměl prozrazovat moc, co se týká děje. Myslím, že pokud lidi chodí do divadla a chtějí přijít na nás a stačí jim, že je to lehce detektivní komedie s černým humorem, tak více ať se nechají překvapit.

Vy v ní hrajete hlavní roli…
Ano hraji tam takového jednoho životem znuděného spisovatele brakových románů.

Tak to už samo o sobě zní dobře. Mimochodem, na Sedmihorské léto se vracíte po 4 letech. Vzpomenete si atmosféru tam?
Ano, to si pamatuju moc dobře. Protože tam bylo docela hodně lidí.

A všichni z vás byli nadšení..
..ano, to si také pamatuju. Bylo to představení Blbec k večeři, které hrajeme už dvacet let a je v něm nesmrtelný humor.

Tak to dnes už podruhé klobouk dolů za paměť. Rozlišujete vy osobně, zda hrajete venku nebo uvnitř?
Já osobně hraji raději uvnitř. Venkovní představení mají své kouzlo, ale především pro představení, která se k tomu hodí. Poslední dobou se hrají venku téměř všechny hry, i když se do exteriéru, myslím, příliš nehodí.

Na Sedmihorském létě jsou uváděny vždy komedie…
To je dobře, komedie je na letní scénu skvělá. Určitě se ven ale nehodí třeba drama. Pro mě je to i pocitově takové, že by se na venkovní scéně mělo hrát představení, které se dějově neodehrává uvnitř.  Ale letní scéna má zase jiné kouzlo stejně jako třeba letní kino. Je to něco jiného, příjemného.

Moc vám děkuji za rozhovor a na konci srpna se na vás budeme moc těšit v Sedmihorkách.
Já se na vás budu těšit taky.

Rozhovor: Jitka Maděrová
Foto: archiv Václav Vydra