ROZHOVOR MĚSÍCE – MONIKA BENEŠOVÁ – PACIFIC CREST TRAIL: „Byla jsem čtyři dny od civilizace a věděla jsem, že musím jít.“ + přednáška 26. února v Sedmihorkách u Turnova

Představte si sebe sama v cizí divočině, tisíce kilometrů od domova, s batohem na zádech, ve kterém si nesete jen to nejnutnější na přežití. Několik měsíců celodenní fyzické dřiny, vystoupení z vlastní komfortní zóny, do které se jen tak nevrátíte, někdy i obava o holý život, samota, kterou občas naruší divoká zvěř a více než 4 tisíce kilometrů před vámi… Pěšky. Tak ve zkratce vypadá nejnáročnější hřebenovka na světě Pacific Crest National Scenic Trail (PCT), kterou ročně začne 3 tisíce lidí, celou ji však dokončí maximálně 180 z nich.  Pohybuje se v nadmořské výšce od hladiny moře po 4000 m. n. m., prochází přes 25 národních lesů a 7 národních parků USA, začíná v Mexiku a končí v Kanadě. A nyní si na této cestě představte ani ne třicetiletou jemnou dívku, která se vydala vstříc vlastním psychickým a fyzickým silám, aby ji zdolala a změnila život. Sama. Monika Benešová.

Vzpomínám si, že mne fascinovala kniha Divočina od Cheryl Strayedové, poté i film a nyní je fascinující i váš příběh. Jak a proč se sedmadvacetiletá dívka rozhodne sama podstoupit tak náročnou cestu? Spoustu let to byl sen, studovala jsem a měla jsem práci. Minulý rok se mi ale začalo hroutit zdraví. Měsíce jsem běhala po nemocnicích a vzduchem létaly diagnózy, jako je Crohnova choroba i ulcerózní kolitida. Nemohla jsem jíst, střeva nemohla skoro nic strávit a všechno šlo ven. S nadhledem můžu říct, že to bylo jako rok trvající střevní chřipka. Měla jsem neustávající průjmy. Do října jsem nakonec zhubla přes 10 kilo a úplně se uzavřela do sebe. Doktoři mi pak diagnostikovali alergii na lepek, mléko i na sóju s dlouhodobou prognózou, možná doživotní. Nějakou dobu jsem se dokonce bála chodit mezi lidi, jízda metrem nebo autobusem byla prostě nereálná.  Ovlivnilo to celý můj život. Naštěstí mě moji rodiče i přátelé podrželi. Koncem loňského roku jsem se konečně přestala litovat, popadla další dech, překopala kompletně životosprávu, srovnala se sama se sebou a rozhodla si splnit sen

Od samého počátku jste věděla, že chcete cestu absolvovat sama?  Vlastně jsem začínala s kamarádem. Po pár týdnech jsme se ale rozdělili a já drtivou většinu trailu šla opravdu sama.  Bylo to pro mě to nejpřínosnější. Soustředila jsem se jen a jen na sebe. Trail otevřel všechny moje bolístky a já tam s nimi musela hodně bojovat. Učila jsem se být sama se sebou.

Jak jste se na cestu připravovala, přece jen jde o nejnáročnější hřebenovku světa, kterou dokončí jen málokdo… Byla to dřina, dlouhá a pořádná. Snažila jsem si zlepšit fyzickou kondici. Jenže s mými zdravotními problémy to nebylo tak jednoduché. Plánovala jsem cestu asi půl roku a soustředila jsem se hlavně na výběr správného vybavení a na informace od hikerů, kteří trailem úspěšně prošli. Předloni v listopadu jsem sama zvládla pěšky 700 kilometru Svatojakubské cesty ve Španělsku (Camíno de Santiago). Tam jsem si fyzicky několikrát sáhla na dno a naučila se s tím pracovat. Vyzkoušela jsem si, co zvládnu a hlavně nabrala zkušenosti.

TIP: Monika Benešová vystoupí v rámci Sedmihorské zimy – 26. 2. 2019 – více informací zde

Co jste s sebou nesla za vybavení? Byl to můj domeček na šest měsíců. Takže stan, spacák, karimatku, oblečení do pouště, do hor, jídlo, vodu. Do sněhu jsem potřebovala „nesmeky“.  To je asi ten základ. Pak spoustu drobností. Pro holky, určitě mě pochopíte. Nesla jsem si make-up, řasenku i rtěnku. Taky jsem si pro jistotu vzala krém proti vráskám! Ale postupně jsem to samozřejmě všechno vyhazovala.

Vzpomenete si, co se vám honilo hlavou, když jste vzala těžký batoh na záda a poprvé vyšla? No, já se picnu. Kam jsem to vlezla?

Hřebenovka  PCT měří 4286 kilometrů, přibližte čtenářům jak cesta vypadá, asi to není procházka lesní cestičkou… Ale jo, taky občas to lesem vede :-) Cesta vede pekelně nahoru a zase dolů. Člověk nastoupá za pět měsíců přes 150 tisíc metrů, což je převýšením 16x Mount Everest. Takže to vede celkem do kopce. Cesta je značená… tedy jak kde. Ale dá se to zvládnout, protože většinou je vyšlapaná. Co se týká terénů: skály, brody řek a poušť.

Jak jste během cesty řešila jídlo, pití a třeba i samotu, která možná někdy musela být ubíjející? PCT jsem prošla za pět měsíců a šest dní. Byla jsem takový rychlostní střed. Co se týká jídla, měla jsem přesný plán, půl roku bych na zádech neunesla. Musela jsem si připravit mapu zásobování. Kde sejdu z hor do města, nakoupím a zase se vrátím, tak to dělají všichni. Cesta vede mimo civilizaci, takže jsem do měst stopovala. Nabít si mobilní telefon, pořádně se najíst a zavolat domů. Záleželo ale na každém, jaký si právě udělal svůj vlastní plán. Na pití byla voda. V poušti sice chutnala jako starý bazén, ale voda to byla. Záleželo na oblasti, kde jsem se pohybovala. V poušti jsem na zádech musela nést třeba i šest litrů vody, protože tam potoků opravdu moc není. Pak v horách už byla čistá voda skoro pořád. Orientovala jsem se podle offline aplikace, kam jsme si s ostatními psali, kde je voda a jakou má kvalitu.

Co si budeme povídat, rozhodně se člověk na této cestě vydává vstříc nekomfortu – les, zmiňovaná samota, těžký batoh, únava, změna teplot atd… Jak jste to všechno zvládala a co psychická krize? Krizi jsem měla každý den. Ze začátku hodně fyzicky. Měla jsem spoustu puchýřů na nohách i na ramenou od krosny. Když odezněla bolest fyzická, nastoupila bolest psychická. A ta byla mnohem horší, protože trail vytáhnul všechny moje slabosti a omlátil mi je o hlavu. Na dno jsem si v podstatě sáhla každý den. Jenže paradoxně jsem byla každý den silnější, šťastnější a zdravější. Moje střevní problémy se po prvním měsíci začaly rapidně lepšit. Byla jsem tolik šťastná.

Procházíte divočinou, nejde tedy jen o nekomfort, ale také o nebezpečí, které na vás cestou číhá… Co se týká toho komfortu, člověk ho tam opravdu žádný nemá. Po obrovské dřině ve dne nemá postel, sprchu, ani připravené jídlo. Naopak! Musí si ten stan postavit, nafouknout karimatku, vybalit spacák, uvařit večeři, propíchnout puchýře a udělat si plán na další den. Je pravda, že zvířat je na trailu hodně. Viděla jsem několik medvědů, tarantulí, chřestýšů a dokonce pumu. Je potřeba vědět, jak se při setkání s takovým zvířetem zachovat. Nikdy se mi nic nestalo, ale zažila jsem krušnější chvíle, je to pravda. Měla jsem strach.  A terén? Člověk musí dávat pozor. Tím spíš, když je v horách, kde je sníh a klouže to. Nesmeky, někdy cepín nebo mačky. Záleží na tom, jaká ten rok byla v horách zima a jak sníh rychle taje.

Přišla chvíle, kdy jste se bála o svůj život?
Ano, ta chvíle přišla. Chytla mě ve skoro čtyřech tisících sněhová bouřka. Byla jsem sama, neviděla trail a měla strach. Pak jsem spadla a hodně si potloukla koleno. Celý den a celou noc sněžilo a mně neuschlo vybavení. Večer jsem v mínus asi deseti lehla do mokrého vybavení. Ráno jsem se vzbudila s omrzlinami na rukách, nohách a tváři. Byla jsem čtyři dny od civilizace a věděla jsem, že musím jít. Jinak to skončí hodně zle, v horách nebyl mobilní signál. Každá míle mě neskutečně bolela, pořád jsem plakala. Ale myslela jsem na svoje rodiče, jsem jedináček a slíbila jsem, že se jim vrátím v pořádku. Nemohla jsem tam zůstat a zmrznout. Bojovala jsem. Po čtyřech dnech jsem došla do civilizace. Cesta mi ukázala, že jsme mnohem silnější, než si vůbec dokážeme představit. Máme to v sobě všichni. Nabrala jsem sílu a po třech dnech jsem se na trail vrátila silnější, než kdykoliv před tím.

TIP: Monika Benešová vystoupí v rámci Sedmihorské zimy – 26. 2. 2019 – více informací zde

Cestou jste si jen tak „odskočila“ i na Mt. Whitney (po Aljašce nejvyšší hora Ameriky) na východ slunce… Mount Whitney je z trailu asi osm mil, takže jsem jen poskočila. Byl to můj nejkrásnější východ sluníčka v životě, zatím. Ležela jsem nahoře ve spacáku a jen koukala. Cítila jsem tu obrovskou spjatost s přírodou. Bez mobilu, bez internetu, bez stresu.

Pokud se člověk chce vydat na takovou cestu, jaký je nejlepší plán na každý den – mít pravidelný rytmus, malé cíle? Tohle je hrozně individuální. Já jsem samozřejmě plán měla, ale ten se mi zbořil asi dvě hodiny po začátku. Pak jsem šla tak, jak jsem to cítila. Samozřejmě jsem se snažila rozpočítávat si jídlo, abych ho nemusela na zádech nosit tunu. Poslouchala jsem svoje tělo.

Říkala jste, že jste telefonovala domů, ale také že jste jedináček, vaše rodina o vás musela mít strach… Snažila jsem se alespoň v civilizaci za nimi zajít na Skype, to byl ale jediný kontakt. Zrušila jsem sociální sítě, prostě všechno. Chtěla jsem životní změnu a ta nejde s mobilem v ruce, teda alespoň pro mne nešla. Nepsala jsem si blog, nenatáčel na internet videa. Prostě jsem chtěla být offline, chtěla jsem žít. A žiju.

Co jste cítila po dokončení cesty? Zmatek. Cíl mám v mlze, bylo tam dojetí, byla tam obrovská radost, byl tam smutek. Bylo tam všechno. Věděla jsem, že trail jsem sice dokončila, ale další moje cesta právě začala. A je jen na mně, jak bude pokračovat. Jestli se vrátím do starých kolejí plných stresu, nebo začnu úplně od začátku. A tak jsem začala, jinak. Podle sebe.

Váš nejhorší zážitek z cesty? Víte, že ani nevím? Asi nic nepovažuji za nejhorší. Všechno to mělo svoji cenu, svůj význam a já jsem opravdu vděčná, že jsem měla tu obrovskou možnost všechno zažít.

Nejkrásnější zážitek? Celá cesta je pro mě obrovský zázrak.

Po návratu do Čech se strhl zájem o vaši cestu, začala jste dělat přednášky, které jsou vyprodané, na konci potlesk ve stoje… předpokládám, že právě toto jste od cesty asi vůbec nečekala… Já jsem z toho všechno pořád naměkko. Píšou mi stovky lidí, že je moje cesta v něčem podpořila. Jela jsem na hřebenovku, abych změnila život. A teď někomu dalšímu můžu svým příběhem pomoct. Tohle je pro mě ta největší odměna. Jsem za to opravdu vděčná. Chtěla jsem udělat pouze jednu přednášku ve svém rodném městě. Jenže pak mi lidé začali psát, jestli bych nepřijela i za nimi. Snažím se vyhovět, protože ostatním můžu něco ze sebe dát.

Kromě toho, že jste z USA dostala medaili za zdolání hřebenovky, ve svém rodném Novém Městě na Moravě pamětní list za sportovní výkon, co vám ta cesta dala? Bude to znít jako strašný klišé, ale víru. Zase jsem začala věřit sama sobě a mít ráda sama sebe. Když jsem chodila dvacetkrát denně na záchod, tak jsem sama sebe začala nesnášet. Skončil mi do toho vztah a já se v životě ztratila. Našla jsem sama sebe a svoji cestu. Moje zdravotní problémy se zlepšily natolik, že jsem schopná jít po ulici bez prášků a bez strachu, že se někde potentuju. Jsem šťastná, že můj příběh může podpořit někoho, kdo má v životě trnitější osud. Protože všichni máme sílu na to jít dál. A jsem ráda, že se začíná více mluvit o střevních problémech. Vím, že z toho mohou být i psychické problémy.  Důležitý je se z toho všechno nepo****, protože já to zkoušela a fakt to k ničemu nevede! J

Takovou cestu člověk projde asi jen jednou za život, přemýšlíte o dalších takových cestách, nebo máte „splněno“? Naopak, cesta ve mně probudila touhu poznávat dál a cestovat. Budu dál na sobě pracovat. A možná je načase přestat myslet jen na sebe a začít s pomocí i někde jinde. 

A poslední otázka – jedna nejdůležitější rada pro toho, kdo by se na PCT chtěl vydat? Může to dokázat každý z nás, protože nic není nemožný. Všechno je to o vnitřní síle a tu máme v sobě všichni.

Děkuji za rozhovor. Jitka Maděrová
Foto archiv z cesty Moniky Benešové.

TIP: Monika Benešová vystoupí v rámci Sedmihorské zimy – 26. 2. 2019 – více informací zde

a také TADY