ROZHOVOR MĚSÍCE: MARTINA HUDEČKOVÁ: „Do Sedmihorek jezdíme rádi. Jak kvůli vám, tak kvůli fandivým lidem.“

ROZHOVOR MĚSÍCE – MARTINA HUDEČKOVÁ: „Do Sedmihorek jezdíme rádi. Jak kvůli vám, tak kvůli fandivým lidem.“

Martina Hudečková se především divadelnímu herectví věnuje už od konzervatoře. V současné době působí v pěti představeních, z většiny v situačních komediích, ve kterých exceluje a neskutečně baví. A protože bude mít divák Sedmihorského léta 2017 příležitost vidět tuto charismatickou herečku v divadelním představení Miláček Anna, které festival 30. června odstartuje, vyzpovídala jsem ji. A povídání to bylo krásné, milé, dlouhé a vtipné. V restauraci nedaleko jejího kmenového divadla – Divadla Palace jsme společně seděly téměř tři hodiny. A nebýt představení, možná tam sedíme až do zavírací doby. Martina Hudečková je člověk, ze kterého čiší energie, pozitivní náboj a navíc svou práci dělá skvěle. Jak žije, jak se jí hraje a jaké má lásky?

Jak jste se vlastně dostala k hraní a divadlu? Pokud vím, váš tatínek Václav Hudeček byl divadelní režisér v Národním divadle a chtěl z vás mít klavírní virtuosku.
Ano chtěl, a dlouho to tak i vypadalo, protože jsem si změnila studijní obor jen půl roku před talentovými přijímacími zkouškami na pražskou konzervatoř. Z piána na herectví. To bylo pro tatínka ohromné rozčarování, protože měl pocit, že když budu „zašitá“ v muzice, tak je to takové slušné povolání a nebudu tam trpět. A to jsem mu udělala čáru přes rozpočet.

martina-hudeckova-MILACEK-ANNA-SEDMIHORSKE-LETOJak vás to napadlo změnit si obor a ještě takhle narychlo?
To opravdu bylo zčista jasna, protože jsem nikdy nechodila na žádný dramatický kroužek ani nic podobného. Většina mých spolužáků byla odněkud už předpřipravená, já ne. S přijímačkami na konzervatoř mi pomáhala paní profesorka Lehká a Jiří Vala, to ano, ale to bylo až ten půl rok před samotnými přijímačkami. Do té doby jsem se herectví nikdy nijak nevěnovala. Takže mi tak nějak ruplo v bedně. A do dneška toho nelituji v tom smyslu, že muzika mi zůstala jako velká láska, zatímco divadlo je práce. A myslím, že by to opačně tak nefungovalo.

Ano, to je pravda, když se z lásky stane práce, může se stát, že ta láska vyprchá..
Já mám právě ten dojem. Když mi někdo řekne, ať jdu na koncert  na Čajkovského, Bacha, Schumanna, tak bez váhání odpovím hurá a moc ráda jdu. Ale když mi někdo řekne, ať jdu do divadla, tak já na to…Jé, a kam? A na co? (smích)

Hrajete aktivně na nějaký hudební nástroj?
Piáno mi zůstalo, ale to víte, to už jsou takové zlomky, to se nedá počítat. Jakmile se průběžně necvičí, tak se prostě nehraje. Někdo říká, že je to jako jízda na kole, která se nezapomíná, ale tak to vůbec není.

Má s vámi něco společného Václav Hudeček houslový virtuos? S naší rodinou nemá nic společného, i když se s ní znal a svého času jsme se i přátelili, navštěvovali. Ale společného po rodinné stránce nemá nic, jde jen o shodu jmen.

Proč z vás váš tatínek nechtěl mít herečku? Protože právě věděl o čem ten herecký život je. Věděl to sakra dobře a do poslední chvíle se mě toho snažil uchránit. No, nepovedlo se mu to. Jak jsem říkala, na jednu stranu – ve srovnání s tou muzikou – jsem ráda, že se mu to nepovedlo, na druhou stranu –kdybych já měla dítě, tak bych velmi usilovala, aby k divadlu nešlo.

Jako většina herců…
…ano, jako většina herců (smích).

milacek-anna-cesky-raj-v-akci-sedmihorske-leto-2017

Ale mnohým se to vůbec nepodaří a jejich děti je v profesi následují.
Ano, to je bohužel ten zákon schválnosti.

V kolika letech jste poprvé začala hrát?
No, takhle, on totiž tatínek vůbec neuvažoval, že bych herectví někdy dělala – tím, že jsem v té době docela úspěšně hrála na piáno, nikoho to ani nenapadlo. Když jsem byla malá, tatínek točil i v české televizi. A tak jsem si tu a tam nějakou malou roli zahrála, nějakou holčičku ve sboru a podobně. To jsem v dětství u tatínka dělávala nesmírně ráda. Možná i tohle mě trochu připravilo na herectví (smích). Jako dítě jsem v režisérské loži v divadle proseděla hodiny a hodiny na různých představeních, kdy herci z Národního mi říkali „Malá Hůďa“ a „Malá Hůďa už zase čučí přes rantl“ – což znamenalo, že jsem tiše seděla, protože tatínek byl dost přísný a hlavně nechtěl, abych vyčuhovala, a snažila jsem se dělat, že tam nejsem, z čehož herci měli obrovitánskou legraci. Ale tím pádem jsem už jako dítě pronikla do hereckých šaten. A bylo to pro mě takové normální, přirozené, že tam se dá žít (smích).

Diváci vás mohou vidět v mnoha televizních rolích, pohádkách a především v divadelních představeních…
On byl dřív trochu jiný princip pronikání do filmu. Když jsme ve škole měli dobrý prospěch, moc jsme nezlobili a neabsentovali, tak jsme i velmi často mohli točit. Takže jsme pronikali už v šestnácti sedmnácti do českých pohádek. Takže jsem toho strašně moc odtočila už přímo na škole, nebo lehce po škole. Ve dvaceti, jednadvaceti. Rozhovory většinou začínají „Vy jste byla taková princezna mého dětství“. To bych chtěla uvést na pravou míru, já jsem princezna na plátně nebyla v životě. Já byla vždy to selské děvče, které ke štěstí přijde. Nakonec jsem se na to královské místo nějak prodychtila, ale jako šťastné selské děvče. A opravdové princezny s korunkou na hlavě jsem si odehrála až ve svém prvním divadelním angažmá Divadla Jiřího Wolkera.

Můžeme zavzpomínat na vaši první filmovou nebo televizní roli?
Když neberu ty malé dětské role, tak se strašně musím smát, že jedna z mých prvních televizních rolí bylo v Cirkusu Humerto takové mladé děvče, které sedí na mezi a jímavým dětským hláskem říká „A Josífku piš, pan farář mi to přečte.“ Už jsme dávno nebyli generace, která neumí číst a je negramotná a mě to v té roli připadalo velmi legrační. A musím říct, že dnes to zase po těch třiceti přijde vtipné mým kolegům, takže mě tím mnohdy zlobí (smích).

Vaše domácké divadlo je nyní Divadlo Palace…
Málokteré divadlo už dnes může nabídnout stálé angažmá. Hostuji v dalších divadlech, třeba Na Jezerce. Ale když se někdo zeptá na „kmenové“ divadlo, tak to už je léta Divadlo Palace.

sedmihorske-leto-cesky-raj-v-akci-banner-2017

Osobně mám moc ráda, když Divadlo Palace přijede do Sedmihorek, skvělé obsazení a představení a z herců čiší pohoda…
A to jsem moc ráda. Víte, atmosféru dělají lidé, kolegové. Je to taková pohyblivá záležitost. Může se stát, že je spousta fajn lidí na jevišti a přitom může být zrovna atmosféra mrazivá, byť to představení je dobré. Ale doufám, že divák to nepozná, protože o tom to je, od toho jsme herci. Někdy se stane, že řádí nemoci a pak hrajeme takzvaně v oslabení. Když je pak na jevišti těch lidí v oslabení víc, tak to moc k dobré náladě nepřispívá, ale jde o to, aby to prostě divák nepoznal.

V kolika představeních v současné době hrajete?
Teď hraji v pěti různých představeních, v Divadle Palace ve třech.

Jak se učíte texty?
Velmi klopotně a těžce. Vůbec nejsem ten typ kolegyň, které si přečtou text a už to umí. Někdo si to čtyřikrát přečte na čtených zkouškách a už to umí. Já ne. Text se opravdu učím velmi ztěžka, slovo od slova, jako když jsem se biflovala na maturitu. Ale má to jednu výhodu. Když se text naučím, už na něm nejsem závislá. Když mi text vypadne, sice nevím slova, ale vím situaci a vím smysl té věty, tak to sice řeknu jinými slovy, ale význam zůstane.

Pamatujete si texty, které jste hrála třeba před deseti lety?
Ne, napamatuji. Daly by se oprášit, oprášit se dá všechno.  Ale že bych v tuto chvíli staré texty odříkala, to ne. Dokonce jsem byla asi před dvěma lety v Divadle Na Jezerce, kde hrají jedno představení od Woodyho Allena. Je to představení, které jsem už já sama hrála ve dvou různých nastudováních – před revolucí a po revoluci. Nastudování hodně podobné, ale divák byl jiný po revoluci. Třeba vtipy na finanční úřad šly před revolucí do ticha, protože nikdo nevěděl co to je. Po revoluci už každý věděl co je finančák (smích). Když jsem pak viděla v divadle další nastudování, kdy „mojí roli“ hrála Miluška Šplechtová a já jsem se musela smát jako blázen, protože některé repliky se mi vybavovaly dopředu a u některých jsem vůbec netušila, co na ně může říct.

Věřím, že při hraní se vybavují texty určitě i se situacemi, ale stejně se vždy ptám jak je možné, že se člověk může naučit tak dlouhé texty a tak dlouho si je pamatovat…
…víte co, všichni máme nějakou profesi. Já zase když si představím, že bych byla taxikář a někdo mi řekl Roosveltova 8 (smích). Představte si kolik tisíc ulic musí každý taxikář znát. Takže všechno má něco do sebe.

Jak to máte vy divadlo versus film?
Jitko, já film téměř nedělám. Vždy jsem spíš točila pro televizi a televizní film. Nemám se s filmem ráda. Ona mě nemá ráda filmová kamera. Ještě televizní jde, ale filmová… Na tom není nic zvláštního, to se prostě stává. Málokdo vlastně opanuje všechny disciplíny, vždycky je něco, co člověku sluší nejvíc. A mně evidentně nejvíc sluší divadlo. Ne, že bych nic nenatočila. A teď řeknu jednu kacířskou pravdu, když mám doma filmovou legendu, mně film hluboce nebaví. Jako divák film miluju a když se s Jurajem (Juraj Herz, pozn.redakce) díváme na nějaký film, tak to jsou krásný chvilky, ale já jako herec na filmu strašně nerada pracuju z toho důvodu, že se pořád jen čeká. A další věc je ta, že se nemohu zbavit dojmu, že film dělá režisér, je to veliký mág, zatímco rozumný divadelní režisér ví, kde končí jeho pravomoc a pak už je to na hercích.


Ale když máte režisérskou legendu doma, pak je nasnadě zeptat se na vzájemnou spolupráci.
Jurajovu tvorbu hluboce obdivuji, ale už bych s ním točit nechtěla. Dělali jsme spolu po Habrmannově mlýně ještě divadlo, a to mi stačilo. Jsem spíš pro, abychom si práci nenosili domů (smích). Celý život se řídím tím, že mám-li lásku, tak s ním nedělám. Porušila jsem to právě až s Jurajem, ale od té doby už zase ne.

Většina vašich rolí jsou komedie – i přesto, že jste hrála i v dramatech – ale je záměr vybírat si právě komediální žánr, protože se lidé baví? Když půjdu hlouběji tak od všeho něco. Často říkám, že ke komedii inklinuji, což je samozřejmě pravda. Už i třeba vizáží člověk k některým rolím inklinuje a k některým ne. Víte, já některým rolím říkám hygienické. To jsou takové role, kdy už příchodem na jeviště nemusí lidé propuknout ve smích, kde třeba zazní věta, kvůli které tu roli hraji. Ta nemusí být vůbec komická. A hygienická role je taková, ve které se vám podaří, když hrajete hodně komedie, zahrát si něco dramatičtějšího a naopak pro někoho, kdo hraje stále a stále dramatické role, tak pro něho může být hygienická právě komedie, kdy si povolí a pustí temperament. A pak musím velmi nafoukaně říct jednu věc, ne každá herečka je kominda. Myslím, že v dnešní době není tak složité rozplakat lidi, spíš mám pocit, že je čím dál těžší je rozesmát. A právě proto se někdy uchylujeme my sami k prostředkům, nad kterými já potom uvažuji. A říkám si, jestli se opravdu musí za každou cenu tak moc smát? Není ono někdy lepší se třeba spíš zamyslet? No, tuto otázku si kladu já, ale ne divák. Protože divák v dnešní době, samozřejmě ale nelze házet diváky do jednoho pytle, se chce hlavně pobavit, odpočinout si.

ČTĚTE TAKÉ:  ROZHOVOR MĚSÍCE: Václav Vydra – „Daleko od stromu jsem se neodkulil...“

Přichází k vám od diváků zpětná vazbu na vaše představení?
No, řeknu vám jeden případ, který myslím mluví za všechno. Měla jsem ten den veliký splín. Takovou tu pravou hereckou depku „všechno je na nic, proč já to vlastně dělám, a sláva no, o té se dá taky diskutovat“. Tak jsem se potácela v takových depresích a odehráli jsme představení Miláček Anna, které v divadle řadíme mezi ty třeskuté. V tom smyslu, že se opravdu nastartuje a humor se drží a drží,  a jsou to dvě a půl hodiny smíchu. Po představení za mnou přišla paní, že mi musí konečně něco říct a povídala, že Miláčka Annu vidí už potřetí. Mně hlavou proběhly nepokorné myšlenky. A ta paní povídá: „Víte, ono je to tak, mně se loni při autonehodě zabil manžel, dvě děti a dvě vnoučata a já se od té doby nemůžu na nic soustředit. A Annu vidím už potřetí, protože to jsou dvě hodiny, kdy sedím a pokud se nesměju vysloveně na celé divadlo, tak se rozhodně usmívám od ucha k uchu a myslím na něco jiného.“  Víte, na tohle se nedá nic říct. Když to vyprávím, je to pro mě pokaždé masakr. Uvědomila jsem si, jak jsem skutečně nepokorná a řekla si, že je to moc fajn, že i kdybychom hráli jen pro tu jednu paní, tak je to veliký úspěch. Tu paní hluboce obdivuji.

Jsem přesvědčená, že zapomenout na starosti během představení pomáháte všem divákům. Pojďme alek něčemu veselejšímu. Zeptám se vás, zda míváte před představením trému?
To je zajímavá otázka. Myslím si, že nejsem typický trémista a dnes už mám trému málokdy. A přesto, v den premiéry se mi od rána klepou ruce tak, že nejsem schopna napsat věnování kolegům na dárečky.

Pokud bychom se vrátili ještě k dramatům, například zmiňovaný film Habermannův mlýn … předpokládám, že na něj ráda vzpomínáte, když jste při natáčení potkala svého životního partnera.
Ano, protože jsme se při natáčení filmu potkali s Jurajem, je to pro mě zásadní film. Ale jinak na něj vzpomínám se smíšenými pocity. Jako divákovi se mi velice líbí. Jako herečka tam mám velmi malou a dramatickou roli – manželku Oldy Kaisra. Na konci je třeskutá situace, kdy rozlícený dav přiváže Habrmanna na mlýnské kolo a on na něm zemře. Když jsme to točili, tak jsem si říkala „Já na to prostě nejsem, úplně to cítím, jak na to nemám nervy.“ Uvědomovala jsem si, jak je to drama jiné, jak si člověk nemůže dovolit vůbec nic proti logice. Což je u komedie naopak. A jsem ráda, že dělám komedii. Habermannův mlýn pro mě měl takovou vážnější stránku, což byla ta pracovní, kdy jsem se nad sebou pak zamýšlela jestli vůbec to drama ještě umím. A druhá stránka byla osobní, to bylo zase milé. Ale to už je jiné vyprávění.

Pokud se člověk začne více soustředit, zjistí, že svým příjemným hlasem dabujete velmi často. Napadá mě například blonďatá Kelly z Beverly Hills, Molly Weasly z Harryho Pottera a nebo úžasně nadabovaná Bridgit Jonesová, která mi ve vašem podání zní lépe než originál…
Tak to je pro mě obrovská pochvala, já si do dneška takhle velkých pochval hluboce vážím. Slyšela jsem tenhle názor. Jednou, abych byla upřímná a nesouhlasím s tím (smích).

Viděla jsem video, kde jste dabovala právě Brigit, měla jste zaječí uši, pila víno a jedla bonboniéru – vše přesně jako Bridgit.  To je normální postup při dabování?
(smích) Ani omylem! Při nahrávání knížky Bridgit mě požádali o reklamní video, jak to může při práci vypadat, takže jsme si dali hodně záležet. Měla jsem opravdu slavná chlupatá ouška z prvního dílu, ládovala jsem se čokoládou – kterou v běžném životě vůbec nejím, protože nemám ráda sladké, a v ruce jsem rozevlátě držela skleničku šampaňského. Pojala jsem to tak vesele, abych navnadila lidi, ale přitom ta samotná práce je samozřejmě jiná a mnohem sušší bez šampaňského a bez oušek (smích).

Máte silný, výrazný hlas, který zná snad každý v naší republice. Netrpí vaše hlasivky?
Hlasivky jsou určitě hodně zatěžované, jsou můj výrobní prostředek. Ale samozřejmě jak při čem. Málokdy se v rozhlasové roli vykřičíte jako na jevišti. On by to mikrofon ani nesnesl. Na mikrofon to bývá jemná technika. Když se čtou knížky, tak je kámen úrazu množství stránek, protože čtete, čtete a čtete a hlas – i když ho nepřetěžujete a mluvíte třeba konverzačním tónem – tak stejně po určitém tenzu stránek už má hlas dost. A pak jsou určitá představení, která jsou vysloveně zátěžovky. Jako třeba Rodina je základ státu, nebo Miláček Anna či Velká Zebra.

Letos vystoupíte ve zmiňovaném představení Miláček Anna na Sedmihorském létě. Zjistila jsem, že jste osobnost, která je nejčastěji na Sedmihorském létě. Letos to bude již potřetí za celou historii festivalu, což se zatím nikomu dalšímu nepodařilo…
Fakt? No to je nádherný, ježiš, to je nádherný! Tak to já si toho budu považovat. To až řeknu Etzlerovi!  (smích)

Miroslav Etzler byl v Sedmihorkách zatím jen jednou.
No právě (smích). Moc se mi u vás líbí. Mně je jen vždy moc líto, že nevíme,  jak vypadá to městečko, nebo co se děje kolem divadla, takže abych se nekasala znalostí okolí… já teď mluvím o představení, která u vás hrajeme a tam je strašně milá atmosféra, strašně milý kolektiv, který o nás jako o herce pečuje po všech stránkách, takže do Sedmihorek se člověk těší, protože ví, že tam bude jako v bavlnce. A představení tam mají úžasnou atmosféru, protože jsou zaprvé venku, což je vždy bod k dobru, ale nemusí to být k dobru vždy, když není milé publikum. Ale u vás je pokaždé hrozně milé publikum, které vysloveně do divadla jde s tím, že se jde bavit a smát. Přijdou a jak já říkám „nekladou zbytečně odpor“ (smích) a smějí se už od začátku. Zároveň jsou fandiví. Není to to, jak se někdy setkáváme „Aaaa, pražský umělče, tak se předveď jak mě rozesměješ.“ Do Sedmihorek vždycky. Jak kvůli vám, tak kvůli lidem.

Tak to jste mi udělala obrovskou radost. Děkujeme. Na co se mohou tedy naši fandiví diváci v představení Miláček Anna těšit?
Je to druh představení, kdy vám vlastně o něm nemůžu říct vůbec nic, jen to, že vznikalo podle určitého zadání, které má autora, překladatele a hru… a tím to končí. Následuje takový happening pěti herců, kteří na základě daného tématu se časem – protože hrajeme Miláčka Annu téměř osm let – tak rozdováděli, že myslím, že sám autor by jen koukal co to vlastně napsal. Ale ono je to na tom vlastně postavené. Není to komedie, jejíž půvab by byl v tom, že je přesná jak práce hodináře. Tohle je opravdový happening, kdy hrajeme určité téma. To bezpodmínečně hrát musíme s hravostí, ladností, lehkostí, jinak můžeme jít domů. Musíte kolegu velmi pozorně sledovat, abyste nehrála neekvivalentně situaci, která se hrála třeba jindy. Vyhovět si v tom, že „Aha, tak ty to dnes bereš tudy, dobře, poběžím chvíli s tebou, ale ne zase tak dlouho, abychom nezdržovali“ (smích). Už když se tato hra zkoušela, bylo to hodně o osobní invenci nás všech, včetně režiséra. Za těch osm let ale doznala ještě změn. Hrajeme ve složení Petra Špalková, Saša Rašilov, David Prachař, Linda Rybová a já. Pět lidí. A jde o to, kdo je ten den hravější.

Takže je pokaždé to představení jiné?
Může být. Profesně by se mělo držet určitých parametrů. Ale právě tam je „kámen úrazu“ vnímavý divák. Jakmile si všimne, že se děje na jevišti cosi improvizovaného a „nekalého“, má okamžitě větší účast a strašně ho to baví, protože ví, že už to v této podobě jiný divák příště neuvidí. Že je to prostě tady a teď a jen pro něj.

Vždy, když se spolu vidíme, usmíváte se, hýříte vtipem a energií. Kde berete stále ten optimismus? Teď neřeknu nic objevného, protože jsem to říkala už mockrát. Ale klamu tělem. Ono, jak já s určitou nadsázkou říkám, když se narodíte s veselým knedlíkem místo obličeje, tak je pak strašně těžké někomu říct, že vám není zrovna do smíchu. A pak je další věc, že bohužel patřím mezi lidi, kteří nechtějí, aby na nich bylo znát, že jim není dobře. Mám pocit, že bych kolikrát radši zdechla, než dala na sobě znát určitou slabost. Ale špatně se s tím žije (smích). Ono je to hodně osobní, třeba i v soukromém životě než aby mě partner viděl brečet, tak to si radši ukousnu ruku (smích).

A máte nějaké životní moudro, podle kterého se řídíte?
Můj tatínek vůči mně na životní moudra moc nebyl, ale předal mi jednu pracovní záležitost a ona se váže k vaší předchozí otázce. Říkal: „Nikdy není tak špatně, jak to vypadá a nikdy není tak dobře, jak by sis myslela, že to je. Vždy, když jsi zoufalá, pomysli na to, že je to ten den a zítra bude jinak. A vždy, když je ti dobře, nejlíp, mysli na to, že může být podstatně hůř.“ A to je tak velká pravda, podle které se v pracovním životě stále řídím.

Mám tu pro vás otázku, na kterou se vás jistě ještě „nikdy nikdo nezeptal“. Máte nějakou vysněnou roli? Ano mám, ale není to přesně ta vysněná role v tom smyslu, v jakém je myšlena otázka. Já bych tu roli nikdy nechtěla hrát, protože už ji hrála paní Medřická. Vysněná role, pokud bych nikdy neviděla nikým zahranou, tak by byla Eržika Orbánová z Kočičí hry, to je pro herečku role rolí. Jenomže když jsem viděla už několik jiných vynikajících hereček a hlavně několikrát i paní Medřickou, jak jsem říkala, že jsem seděla v Národním divadle, aby mě nebylo vidět, tak mám pocit, že bez paní Medřické to prostě nejde. V roli musíte prostě věřit, že dokážete být nejlepší. Tady bych tomu nevěřila (smích). Pak je samozřejmě spousta jiných krásných ženských rolí, ale i tam bych trochu narážela na Jiřinku Bohdalovou v Domu na nebesích.

Děkuji za rozhovor, Jitka Maděrová

VÍCE INFORMACÍ O PŘEDSTAVENÍ: http://www.sedmihorskeleto.cz/milacek-anna-sedmihorske-leto

VSTUPENKY

plakat A1+A2.indd

Ukažte tento článek i vašim přátelům: