ROZHOVOR MĚSÍCE – PAVEL ŠPORCL: „VÝLETŮM DO JINÝCH ŽÁNRŮ SE NEBRÁNÍM.“

ROZHOVOR MĚSÍCE – PAVEL ŠPORCL: „VÝLETŮM DO JINÝCH ŽÁNRŮ SE NEBRÁNÍM.“

Jednou z nejvýraznějších českých osobností klasické hudby je bezesporu houslista Pavel Šporcl. Na hudební špičce se drží již mnoho let nejen v Čechách, ale po celém světě. Je znám svým osobitým a jemným přístupem k hudbě a k podání klasických i moderních skladeb. Tento nadaný virtuos píše své vlastní aranže a skladby, často svým vlídným podáním posluchačům přibližuje svět klasické hudby. Většina z jeho alb nese titul „zlaté“ či „platinové“ a všechny jeho hudební počiny jsou opěvovány hudebními kritiky i publikem. Vidět Pavla Šporcla na pódiu je zážitek, a i přes všechna superlativa zůstává tato významná osobnost skromným a milým člověkem. Zažít Pavla Šporcla opět v jiném světle můžete
13. července na pódiu Sedmihorského léta. Tentokrát s výjimečným projektem Bacha na Šporcla II.

Před dvěma lety jsme spolu dělali první rozhovor, kdy jste poprvé přijížděl na Sedmihorské léto. Letos se znovu vracíte do Českého ráje. Zeptám se tedy hned na úvod- vzpomenete si na Sedmihorské léto? Samozřejmě, že si pamatuji: milý festival v půvabném lázeňském městečku. Hráli jsme u vás s cikánskou cimbálovou kapelou Gipsy Way Ensemble.

Letos v rámci Sedmihorského léta vystoupíte s velmi úspěšným programem Bacha na Šporcla II. Co od něho mohou posluchači očekávat? V Sedmihorkách vystoupím společně s Collegiem českých filharmoniků, se skvělým komorním smyčcovým orchestrem. Provedeme oblíbenou, jiskřivou hudbu barokních mistrů: Bachovy koncerty pro housle, smyčce a basso continuo E dur a a moll a posluchačsky oblíbené Čtvero ročních dob Antonia Vivaldiho.

Pavel Šporcl - Sedmihorské léto 2017 - český ráj v akci

Hrajete v různých variantách obsazení. Letos vám na pódiu bude dělat společnost Collegium českých filharmoniků, jak cítíte, když máte v zádech další muzikanty? Já mám to štěstí, že se na svých koncertech cítím příjemně pokaždé: ať už provádím koncerty sólové, recitály s klavíristou Petrem Jiříkovským, cikánskou cimbálovou kapelou Gipsy Way Ensemble či orchestry. Collegium českých filharmoniků je komorním ansámblem České filharmonie. A Česká filharmonie je vlajkovou lodí mezi našimi orchestry. Patří dnes k nejlepším tělesům vůbec. S Collegiem spolupracuji poměrně dlouho a velmi rád. V roce 2006 jsme absolvovali společné Vivali tour po České republice. Těším se, že si opět společně zahrajeme u vás v Sedmihorkách.

Kromě nastudovaného Bacha uslyší diváci také virtuózní variace pro sólové housle s názvem „Kde domov můj“. Samozřejmě to prvotně evokuje hymnu a naši zem, zároveň jde o vaše nejnovější album… Kde domov můj je singl s mými variacemi na překrásnou Škroupovu píseň Kde domov můj. Jedná se o šestnáctiminutovou kompozici ve velmi virtuózním stylu. Složil jsem ji proto, abych své posluchače oslovil k národní hrdosti. Provádím ji téměř na všech koncertech a vnímám, že to funguje.  Jsem hrdý na to, že jsem Čech. Myslím si, že pro každého člověka je důležité zdravé sebevědomí. Pokud je nemá, tak se mu špatně žije a ovlivňuje tak negativně i lidi v jeho okolí. Pokud hrdost nemá národ, ohýbá se před jinými národy. Rád bych přispěl k tomu, aby se takové momenty v historii naší země neopakovaly. Po koncertech za mnou lidé chodili se zájmem, že by si variace rádi poslechli i doma. A to mě přivedlo k tomu, nahrát je. Před čtrnácti dny vyšly dokonce i v tištěné podobě.

Vzpomenete si na své první vystoupení před diváky? U sebe si umím představit trému a třesoucí se ruce, což s houslemi zrovna dohromady nejde… Vzpomínám často. Bylo mi pět let a myslím, že jsem hrál písničku Sedí liška pod dubem na koncertě tehdejší LŠU v Českých Budějovicích. Nebyl to tak úplně můj první koncert. Abych se při svém prvním veřejném vystoupení nebál, donutila mě maminka zahrát den předem šatnářce v plaveckém bazénu, kam jsem chodil trénovat plavání. A to byl pro mě, stydlivého introverta, nejhorší možný způsob. Na druhou stranu jsem si řekl, že nic horšího už být nemůže. Od té doby hraju s klidem a zážitek z dětství si dobře pamatuju.

sedmihorske-leto-cesky-raj-v-akci-banner-2017

Na vaše koncerty často vodí rodiče své děti, aby je inspirovali ke hře na housle. Co byste jim pro dosažení kvalitního hudebního umu doporučil? Myslím, že je důležité, přivést děti k hudbě včas. Oslovit je hudbou příjemnou, pozitivní, líbivou. Prostě neodradit je hned posluchačsky náročnými kusy. U hry na housle je zapotřebí dobrý hudební sluch. Říká se, že houslista půl života proladí, aby druhou polovinu hrál falešně. A v tom jsou housle opravdu nástrojem nejtěžším. Hudební sluch je tedy základním předpokladem. K němu se musí přidat píle, neboť talent sám nestačí. Ale nejdůležitější je, hrát s chutí a radostí.

Měl jste sen hrát v Carnegie Hall v New Yorku, což se vám loni splnilo. Jaký to byl pro vás zážitek? Carnegie Hall je americkou Mekkou všech umělců. Debutoval jsem tam 13. února minulého roku, v hlavním sále – Isaac Stern Auditorium, jedné z nejslavnějších koncertních síní světa.  Hrál jsem koncert e moll pro housle a orchestr Felixe Mendellsohna-Bartholdyho s New England Symphonic Ensemble. Dlouho a pečlivě jsem se připravoval a soustředil, abych mohl odvést výkon, jaký jsem si představoval. Dokonce jsme ten rok nebyli s rodinou ani na horách lyžovat. Koncert vyšel. Byl jsem velmi šťastný a zážitek mám nezapomenutelný.

Předpokládám, že vlastně denně zažíváte velké emoce, není to pro člověka po čase už „běžná rutina“? Hudba a umění vůbec se vám rutinou snad ani stát nemohou, právě proto, že jsou o velkých emocích. Každý koncert i vystoupení jsou zcela jiné. Inspiruje vás publikum, spoluhráči, rozpoložení, ve kterém se nacházíte. Člověk se vyvíjí, sbírá zkušenosti umělecké i životní. A to vše se v hudbě odráží. A mě navíc hraní na housle opravdu velmi baví.

Ve vaší tvorbě nejde „pouze“ o vážnou hudbu. Dokážete skvěle spojit vážnou i moderní. Kde hledáte inspiraci? Já tvrdím, že žádná hudba není dost vážná. Proto volím pro druh hudby, kterou myslíte, označení klasická. A ta je mi samozřejmě nejbližší. Ale výletům do jiných žánrů se nebráním, naopak. V tomto ohledu je mi ve velké míře inspirací mé publikum. Snažím se jít s dobou, přivést nové posluchače do koncertních síní a crossovery i mě osobně baví.

Sám hudbu i skládáte. Jak? Rád bych se v budoucnu komponování věnoval více. Ale s ohledem na intenzivní koncertní činnost a s ní spojené cestování mám prozatím pro skládání málo času. Složil jsem tituly pro mé popové album Sporcelain, složil jsem skladbu Bohemian Nostalgia pro album Moje houslové legendy. Tato skladba získala ocenění OSA. Věnoval jsem ji velkým českým houslistům minulosti. Hodně se věnují aranžím titulů, které provádíme s cikánskou cimbálovou kapelou Gipsy Way Ensemble.

Máte doma už několik platinových alb, za „Bacha“ další. V době, kdy se příliš hudební nosiče neprodávají je to obrovský úspěch a přízeň fanoušků… Ano, několik mých alb získalo Zlatou či Platinovu desku za prodej. I já tento fakt považuji v dnešní době, v oblasti klasické hudby, za úspěch. Nahrávky se prodávají nejen v pevných předprodejích, ale téměř na každém z mých koncertů, kde se s posluchači setkávám při tradičních autogramiádách po skončení mých vystoupení. Z jejich zájmu mám velikou radost.

Světově uznávaný kritik a historik Henry Roth vás zařadil – jako jediného z českých houslistů mladé generace – do své knihy „Housloví virtuózové: Od Paganiniho po 21. století“, znamená to pro vás něco? Velmi si toho vážím.

Co byste vzkázal čtenářům, kteří se chystají na váš koncert na Sedmihorské léto? Pojďme si společně užít krásný letní večer.

Děkuji za rozhovor: Jitka Maděrová
Foto: Lenka Hatašová/archiv Pavel Šporcl

plakat A1+A2.indd